Zhruba před 252 miliony let, na konci permu, se začal psát příběh obrovské katastrofy. Tehdy se na Sibiři probudily sopky chrlící enormní množství lávy. To vedlo k velkým požárům vegetace, ale i rozsáhlých ložisek uhlí a ropy. Do atmosféry se dostalo nepředstavitelné množství skleníkových plynů schopných ji významně zahřát. Globální teploty vzrostly až o 10 °C a teplota mořské vody v tropických oblastech mířila k hranici 40 °C.
Kyselá voda zahubila mořský život
To však nebylo vše. Kvůli chemickým reakcím mezi plyny a vodou se začalo měnit i samotné složení mořské vody. Ta se stala mnohem kyselejší, takže nebyla moc přívětivá pro život. Odhaduje se, že zemřelo 80 až 95 % všeho mořského života včetně trilobitů. Začalo období masového vymírání druhů.
Masová vymírání jsou děsivě častá
Když se přitom podíváme do historie Země, uvidíme, že masová vymírání jsou až děsivě častá. Sice se přeme, kolik jich Země zažila – možná až dvacet, ale většinou se uvádí pět. Hlavní pětka přitom dokázala změnit, jakým směrem se život ubíral. A vymírání na konci permu bylo ze všech známých tím největším.
Výzkum Země též ukazuje, že když k podobně dramatické změně klimatu dojde, trvá 80 000 až 200 000 let, než se vše navrátí do „normálního“ stavu. Jenže po permském vymírání k tomu nedošlo. Tehdy to trvalo mnohem déle. Minimálně 5 milionů let. A my dlouho tápali, proč. Ale tomu je díky novému výzkumu konec.
Ukládání oxidu uhličitého
Když dáte Zemi čas, dokáže díky zvětrávání hornin skleníkové plyny zkrotit. Oxid uhličitý (CO2), významný skleníkový plyn, se totiž ve vodě rozpouští, čímž vzniká slabá kyselina. A ta dokáže rozpouštět křemíkem bohaté horniny.
Křemík a uhlík je poté unášen řekami do oceánů, kde ho využívají titěrné mořské organismy pro stavbu svých domečků. A když umřou, jejich schránky se společně s uhlíkem uloží na mořském dně. Jenže k tomuhle po permském vymírání nedošlo.
Rozbitý dopravník
Většina titěrných organismů tehdy totiž vymřela. Ve vodě se tak místo schránek živočichů začalo tvořit něco jiného. Mořské jíly! A když se tvoří, probíhají chemické reakce, které místo, aby uhlík na mořské dno ukládaly, uvolňují ho ve formě oxidu uhličitého zpět do vody. A odtud se vrací zpět do atmosféry. Vymření titěrných organismů způsobilo, že se rozbil „dopravník“ zbavující atmosféru Země nadbytečného oxidu uhličitého.
Autor článku Vladimír Brož je geolog a působí na Geofyzikálním ústavu Akademie věd České republiky.
