Pavel Páral: Čínský klacek s magnetem způsobil paniku v automobilkách
Čína ukázala zuby v probíhající obchodní válce, kterou nevede jen s USA, jak je sledováno, ale i s Evropou, která loni zavedla vysoká cla na čínské elektromobily a brání se dovozu ocelářské produkce. Prudké omezení vývozu kovů vzácných zemin a magnetů asijskou velmocí při eskalaci celní války s USA vyvolalo paniku v automobilovém průmyslu na obou stranách Atlantiku.
Čínský export klesnul v minulých měsících až na čtvrtinu a automobilkám začaly chybět důležité díly. Vrací se strach z let 2022 a 2023, kdy chyběly čipy a nedodělané vozy stály na továrních parkovištích. V německých médiích už se začaly objevovat zprávy o prvních fabrikách omezujících výrobu.
Po dohodě mezi USA a Čínou týkající se deeskalace obchodní války a snížení cel, které v té době dosáhly absurdních 145 procent, na nedávné schůzce v Ženevě se zdálo, že problém je vyřešen a export kovů vzácných zemin a magnetů se opět rozeběhne. Byla to ale marné naděje. V pondělí se pak k zamrznuté ženevské dohodě konala další schůzka vyjednávači USA a Číny v Londýně. Jediným výstupem z tohoto jednání bylo prohlášení amerického ministra obchodu Howarda Lutnicka: „Dvě největší ekonomiky světa dosáhly rámcové dohody podáním ruky“. Rámcová dohoda z Londýna má znamenat, že obě strany začnou dodržovat starou dohodu z Ženevy.
Jak to vypadá z evropského pohledu zatím moc netušíme. Jen to, že eurokomisař pro obchod Maroš Šefčovič při nedávné cestě do Pekingu apeloval na svůj protějšek s tím, že nedostatek vzácných zemin způsobil v evropském automobilovém průmyslu „alarmující situaci“.
Jde přitom o hodně. Neodym, praseodym, dysprosium nebo terbium možná jsou pro většinu populace záhadnými slovy, ale bez těchto prvků by nejezdily žádné elektromobily, ale ani klasická auta, nelétaly by bojové stíhačky a nabít by se nedaly ani naše telefony. Dohromady je těchto prvků sedmnáct a v případě automobilů jich klasické auto obsahuje asi 140 gramů, zatímco elektromobil přes půl kila.
Čína nyní těží asi sedmdesát procent světové produkce těchto vzácných zemin a ovládá polovinu známých světových zásob. Podstatné ovšem je, že má devadesát procent světových kapacit na jejich rafinaci, takže fakticky drží monopol. O této strategické závislosti západního průmyslu na Číně se ví a planě mluví dlouhá léta. Jenže i přes to, že i v Evropě jsou ložiska těchto kovů, tak se s jedinou výjimkou estonské Narvy netěží.
Jako obvykle je příčinou to, že je to zátěž pro životní prostředí a továrny na zpracování potřebují spoustu energie a kvůli ekologickým regulacím EU by je fakticky nešlo provozovat. Je to podobné, jako těžba plynu, jehož ložiska v Evropě máme, ale netěžíme, protože jsme si to zakázali, a tak musíme platit drahý zkapalněný plyn. A k tomu ještě, aby toho nebylo málo, tlačením výroby elektromobilů místo spalováků i prudce zvyšujeme potřebu těchto surovin a zvětšujeme tak klacek, který na nás Čína má.
Rychlé řešení kromě dohody s Čínou neexistuje. To ale neznamená, že bychom neměli hledat východ ze strategické závislosti na ne zrovna přátelské zemi. Především hledáním možností dovozu vzácných zemin z jiných zdrojů i budováním vlastních zpracovatelských kapacit. K čemuž je samozřejmě v první řadě nutné vytvořit v houšti ekologických regulací patřičný prostor.
