
Povstání Boxerů: Vzbouřence měly porazit i střely nabité energií obnažených ženských rozkroků
Před 125 lety vtrhly do diplomatické čtvrti v čínském přístavu Tchien-ťin jednotky povstalecké armády Boxerů a po obklíčení ambasád se vydaly dále na Peking. Tajná společnost vyznávající magii a kung-fu se snažila z Číny násilně vytlačit cizince a eliminovat rostoucí vliv křesťanství. Víra v rituály zaručující neprůstřelnost se ale Boxerům nevyplatila.
Povstání Boxerů je jedna z nejzvláštnějších kapitol dějin čínské říše. Střetávalo se v ní západní a východní vidění světa, prastaré pověry s nastupující globální politikou, tradiční bojová umění s moderními zbraněmi. Na jejím konci bylo 100 tisíc mrtvých cizinců i Číňanů a potlačení povstání předznamenalo pád císařské moci.
Události, které v povstání vyústily, se neodehrávaly ve vzduchoprázdnu. Čína byla již více než půl století v těžké politické, diplomatické a hospodářské krizi. Utrpěla porážku ve dvou „Opiových válkách“ proti Británii a Francii a prohrála i v první čínsko-japonské válce. Nikdy se sice nestala kolonií a vláda stále náležela dynastii Čching, byla ale donucena k řadě nevýhodných a ponižujících dohod. Občané zemí západní Evropy, USA a Japonska požívali v Číně privilegovaný status a nevztahovaly se na ně čínské zákony. Jejich zboží bylo chráněno celními výjimkami a nízkými cenami vytlačovalo z trhu domácí produkty.
Od 90. let 19. století začala Velká Británie, Francie, Německo, Rusko, Japonsko a USA přebírat fyzickou kontrolu nad strategickými přístavy a jejich vliv se rychle rozšiřoval dále do vnitrozemí. Proti procesu označovaném v Číně jako guafen (krájení melounu) se na severu země začal vzmáhat odpor soustředěný kolem tajné organizace I-che-tchuan. Překlad zní přibližně „Pěst bojující ve jménu míru a spravedlnosti“. Na západě se proto jejím členům začalo přezdívat Boxeři.
Tajemní Boxeři
Kořeny hnutí Boxerů sahaly hluboko do starých čínských tradic, mytologie a pověr. Jeho vůdcové hlásali, že vzrůstající zahraniční vliv je pouze pozemským projevem velké bitvy vesmírných sil. Pokud v něm měla Čína uspět, musela proti křesťanství postavit vlastní mytické hrdiny a se západními zbraněmi válčit tradičním bojovým uměním. Takový narativ byl obzvlášť lákavý pro mladé nezaměstnané vesničany. V chudých severních provinciích neměli dospívající muži šanci najít práci ani dosáhnout vzdělání potřebné pro získání postu úředníka. Namísto toho se upnuli k pověstem o legendárních bojovnících, kteří uměním kung-fu chránili chudé vesničany před útlakem feudálů a v soubojích poráželi nenáviděné cizince. Po celém severu začaly růst desítky škol, ve kterých více i méně kvalifikovaní učitelé začali bojová umění vyučovat.
Představy o školách kung-fu jsou dnes značně zromantizovány jejich vyobrazením v akčních filmech. Ve skutečnosti v nich žáci nestudovali dlouhá léta a jejich absolventi měli do schopností Jackie Chana hodně daleko. Výcvik trval zpravidla jen několik týdnů či měsíců a namísto úderů a kopů se v nich vyučovaly hlavně magické rituály zaručující nezranitelnost. Existovalo několik hlavních škol magie se jmény jako Železná košile, Brnění zlatého zvonu nebo Společnost rudého kopí. Každá z nich používala trochu jiné metody, většina ale byla založena na meditaci, odříkávání manter a psaní magických textů. Papíry s kaligrafiemi si bojovníci připevňovali na tělo nebo je pálili a popel polykali. Kouzelná moc zaříkávadel je měla ochránit proti mečům, kopím, ale i kulkám a střelám z děl. Majitelé škol neváhali účinnost svých kouzel veřejně demonstrovat. Jejich mistři při vystoupeních rozbíjeli hlavami cihly, nechávali o sebe přerážet dřevěné tyče, holýma rukama odráželi údery mečů i kopí a se smíchem se stavěli před ústí pušek.
Krize narůstá
S rostoucím vlivem boxerských škol se zároveň prohlubovala hospodářská i politická a mocenská krize. Některé provincie postihla období sucha a neúrody, jiné zdevastovaly katastrofální záplavy. Část císařských úředníků přesvědčila v roce 1898 nedospělého císaře Caj-čchiena, aby se pokusil čelit hospodářskému úpadku vyhlášením reformního programu. Pokus o modernizaci ale narazil na konzervativní křídlo soustředěné kolem císařovy matky. Císařovna Cch’-si sice formálně nezastávala vládnoucí post, ve skutečnosti ale držela veškerou moc právě ona. Po jejím zásahu byli modernizátoři posláni do vyhnanství a císař do domácího vězení v Zakázaném městě.
Vůdci hnutí Boxerů považovali císařovnin tah za signál ke spuštění otevřeného boje. (Řada z nich byla navíc jmenována do vysokých úřednických postů v severních provinciích poblíž Pekingu). Vědomí, že bojují na straně císařské dynastie, Boxery dále radikalizovalo. Cizince označovali za ďábly a zvířata a jejich zabíjení přirovnávali k porážce na jatkách. Obzvlášť měli spadeno na křesťanské misionáře a na křesťanské Číňany. V propagandistických materiálech využívali podobnost znaků pro slova „pán“ a „prase“ a dokazovali tím, že křesťané v kostelech uctívají vepře. Rituál eucharistie zase vysvětlovali doslova jako rituální vraždu a pití krve.
Masakry
Fanatický nacionalismus Boxerů přerostl v roce 1899 v sérii brutálních masakrů v křesťanských klášterech a kostelích. Císařovna sice zabíjení na oko odsoudila, vojensky proti němu ani nezakročila. Provinční úředníci Boxery naopak často otevřeně podporovali a používali je jako nástroj k vytváření nátlaku na zástupce zahraničních společností. Po několika měsících začali Boxeři zabíjet i cizince a jejich jednotky se z venkova přesouvaly do velkých měst. V létě roku 1900 přerostlo boxerské povstání v otevřený boj proti cizincům. Sedmnáctého června milice zaútočily na diplomatickou čtvrť strategického přístavu Tchien-ťin. Vraždění padl za oběť japonský kancléř, velvyslanec Německa, budoucí prezident USA Herbert Hoover unikl smrti jen o vlásek.
Zatímco část Boxerů bojovala s obránci v Tchien-ťin, další tisícovky se vydaly na Peking. Jednotky cestou vypálily letní sídlo britského ambasadora a zničily telegrafní linky, kterými diplomaté v Pekingu volali o pomoc. Císařovna Cch’-si dlouho předstírala neutralitu. Nyní ale vydala císařským vojákům rozkaz, aby Boxery podpořili a zablokovali postup britského admirála Edwarda Seymoura, který vyrazil Pekingu na pomoc. V odříznutém hlavním městě se rozhořela bitva mezi jednotkami chránícími diplomatickou čtvrť a „neprůstřelnými“ Boxery.
Souboj vesmírných energií
Obránci byli ve značné početní nevýhodě. Ukázalo se však, že magické rituály Boxerů proti západním zbraním příliš neúčinkují. Kulky z ručnic kosily útočníky polepené zaříkávadly po desítkách. Když obránci přišli na způsob, jak připevnit lehká děla na vozíky a nabít je sekaným kovovým šrotem, spustili mezi útočníky naprostou zkázu. Fanatičtí bojovníci se nehodlali své víry vzdát. Mezi jejich členy začaly kolovat zvěsti, že proti nim cizí ďáblové používají magii. Obzvlášť zákeřným trikem obránců měla být taktika postavit do cesty útočících Boxerů nahou ženu a rozptylovat tak jejich mužskou energii. Vyprávělo se také, že na každém kanónu bránícím ambasády sedí nahá žena a vhání obnaženým rozkrokem do střel ženskou energii. Boxerská ochranná kouzla byla založena na elementu Jang a proti projektilům nabitým esencí Jin proto byla bezmocná.
Zatímco v hlavním městě probíhala bitva vesmírných energetických elementů, osm západních mocností vyslalo k obleženému Pekingu flotilu válečných lodí. Příjezd čtyřiceti tisíc vojáků USA, Itálie, Velké Británie, Francie, Německa, Rakousko-Uherska, Ruska a Japonska přinutilo císařovnu 17. července 1900 ke kapitulaci. Boje v hlavním městě pokračovaly ještě mnoho týdnů, byly ale jednostrannou záležitostí a upadaly do nelítostných masakrů. V srpnu aliance osmi států vtrhla do Zakázaného města, kam se uchýlil zbytek císařského dvora. Vojáci vyplenili chrámy, odnášeli artefakty z drahých kovů, pálili tisíce let staré knihy. Represe se poté rozšířily daleko na venkov, kde docházelo ke znásilňování a vraždám skutečných i domnělých povstalců. Čínští civilisté byli pro zahraniční vojáky od Boxerů k nerozeznání a důstojníci se často řídili nařízením „každý Číňan se zbraní v ruce je nepřítel“.
Konec císařské moci
Boxerské povstání formálně skončilo až v září 1901. Jeho porážka přispěla k dalšímu posílení vlivu zahraničních mocností a zlomení císařské moci. Dynastie Čching, která říši vládla od roku 1644, definitivně padla po povstání v roce 1911. O rok později se Čína stala republikou.