Markéto, ač fenoménem je seriál Ulice a vaše role v ní, já bych ráda začala něčím jiným: zaujalo mě představení Zakleté dámy o čtyřech prvních dámách Československa, které mělo nedávno premiéru. Koho hrajete vy?

Asi jsme si všechny čtyři tajně myslely na Olgu Havlovou, ale ono je velmi složité ztvárnit někoho, kdo už tolikrát ztvárněn byl. O ostatních prvních dámách jsem toho tolik nevěděla, tak jsem se nechala překvapit. A hraju Vieru Husákovou, za což jsem šťastná, protože mluvím většinu času slovensky, je to libůstka.

Překvapení tedy spíš milé než nemilé?

Určitě milé. Co mě ale zaskočilo v našem pojetí, tak že v podstatě celý její vztah s Husákem je vyobrazen tak, že ho popisují jiné osoby. Většinu velkých dialogů mám s Lucií Žáčkovou, která hraje kamarádku Soňu, zatímco s Gustávem se potkáme dvakrát. Navíc historických informací a materiálů o ní je opravdu málo. Ale to mi dávalo i volnou ruku. A dala jsem hodně i na Tomáše Dianišku, režiséra a autora textu, a jeho představy.

Bylo pro vás tedy nakonec lepší hrát Vieru, o které se tolik neví, než adorovanou Olgu?

Ano, protože víte, že i divák má nějakou představu a očekávání, což vás může svazovat. Ale pořád tvoříme dokufikci – v jejich ložnici jsme nebyli a neslyšeli jsme, o čem se baví za zavřenými dveřmi, takže si hodně věcí můžeme vymýšlet.

Jaká byla Viera Husáková, překvapilo vás na ní něco?

Myslím si, že byla z podstaty hodný člověk, byla laskavá a dobrá. Ale mám pocit, že žila ve zvláštním tichu – oni s Gustávem totiž nikdy vedle sebe nevypadají šťastně. Asi bylo i těžké udržovat vztah, protože spolu nežili: ona byla v Bratislavě, on v Praze a jednou týdně za ní létal nebo ona za ním. Navíc nerada využívala prezidentské výhody, snažila se tvářit, že je obyčejný člověk, a to na ní bylo sympatické. Přiznám se, že mě zajímá čím dál víc.

VIDEO: Markéta Stehlíková, kromě Ulice, hraje paní prezidentovou a podporuje dobrou věc. Víte, proč chodí ven v papučích?

Proč byly ty dámy zakleté?

Každá z nich byla do jisté míry umlčená. Každá měla tajemství, všechny stály v pozadí svých mužů. Dokonce i Olga se ráda upozadila, dělalo jí to dobře. U ní je to víc než o prezidentování o vztahu mezi dvěma muži, což je myslím strašně zajímavé, protože každý se může zamilovat do více lidí.

Na Instagramu jste před premiérou psala, že to bylo náročné zkoušení. Bylo v něčem specifické?

Mně obecně přijde legrační, když herci mluví o svojí práci, nemám ráda, když vysvětlují, jak tvořili, co hledali, čím se inspirovali… Vždycky si říkám, že blábolí, my tady nezachraňujeme životy. Ale já jsem emoční, trochu drama queen, vždycky se do toho pokládám a snažím se v sobě rozvibrovat emoce, takže se mě všechno během zkoušek dotýká, je to s se mnou náročné i doma.

Ale když je nazkoušeno, tak to ze sebe setřepu. Tohle zkoušení bylo těžší: dostala jsem se do jakési revoluce sama se sebou, bojovala se sebou i s Tomášem jako režisérem. Trvalo mi uvěřit způsobu, jakým pracuje, a cítila jsem zvláštní pocit nejistoty – nevěřila jsem tomu divadelnímu tvaru a míře stylizace.

Až v generálkovém týdnu se to začalo spojovat a já jsem si uvědomila, jakou to má sílu a hloubku. Došlo mi, že když někdy člověk vykročí do neznáma, není to špatně.

Umíte se ozvat, když je neznámo moc velké, když třeba necítíte, že to jde správným směrem?

Cítím, že tak kolem pětatřiceti nastal můj osobní přelom: uvědomila jsem si, že mám sebevědomí, že ty věci cítím dobře, mám určitý instinkt, který mě vede, a začala jsem mu naslouchat.

Získala jsem důvěru v sebe a bylo to osvobozující. Dneska jsem taková tichá buřička, ale ráda do věcí šlapu a trochu prudím, protože vím, že to vždycky něco přinese.

A máte to tak v práci i v životě?

I v životě asi. Skvěle to funguje s mojí dcerou, kdy ona mi něco vypráví a já mám jako rodič samozřejmě tendenci jí říkat svůj názor. Štve ji to tak, jako to štvalo mě, když mi to říkala moje máma.

A učím se říct: „Teď ti buď můžu říct, co si myslím, nebo jsi mi to chtěla jen říct a ulevit si a já tě pomazlím a půjdeme dál.“ A ona si většinou vybere, že potřebuje ulevit. Ale občas ji můj názor zajímá, což je super.

Vrátím se ještě k vašemu Instagramu, kde jste psala, že ke čtyřicítce vám kamarádka řekla, že teď už můžete posílat lidi někam. Využíváte toho?

Strašně a každý den si říkám, jak je to super. Čtyřicítka přinesla sebejistotu a to, že mi je jedno, co si o mně lidi myslí, je to úlevné.

Je to něco, na čem cíleně pracujete, nebo to prostě přichází se zkušenostmi, ten tzv. uprdelismus?

Člověk to v sobě postupně buduje, zjišťuje, co důležité je a co není. Zároveň ale chodím i na terapie, které mi strašně pomáhají v práci i v osobním životě. Podle mě by to měla být povinná hercova výbava – dnes a denně jsme konfrontovaní s tím, co řeknou našemu výkonu lidi. Permanentně nás někdo hodnotí, v recenzích, v diskusích. Naše výkony i nás jako osoby.

Já mám třeba pocit, že kritici neberou v potaz cestu k výsledku a to, že premiéra tím výsledkem není. Při premiéře se vydáte s batohem na cestu, každá repríza je lepší a lepší. Myslím, že by měli chodit třikrát: vidět premiéru a přijít pak po půl roce a za rok.

Ale zpátky k terapiím: to je něco, co mi pomáhá, abych se z věcí nehroutila. Vím, že k tomu mám sklony, náročné zkoušení v divadle je jedna z takových situací, ale na terapii si to umím poskládat. Říkala jsem svojí terapeutce, že jsem v sobě objevila hněv a nasranost, což mě úplně překvapilo. A ona mi řekla, že to je dobré a zajímavé, tak se učím na to koukat i pozitivně.

Kdy vám došlo, že je potřeba se chodit takhle vyplakat, vypovídat?

Začala jsem chodit na terapie, když jsem opouštěla partnera, se kterým mám dceru. Pro mě byl kdysi rozchod rodičů náročný a u ní jsem se toho chtěla vyvarovat. Potřebovala jsem mediátora, protože rozcházející se lidi neumějí úplně komunikovat. Terapeutka mi nabízela jiný úhel pohledu, dodávala kuráž, když jsem něco chtěla udělat, ale bála jsem se.

Otázkami mě vedla blíž k sobě, což mě nutilo jít do nitra, zjistit, co opravdu chci a po čem toužím, pracovat se strachem. Uvědomila jsem si, na kolika tématech můžu pracovat. Ač své rodiče miluju a vychovali mě nejlépe, jak mohli, tak se s těmi rodinnými vztahy člověk stále nějak vypořádává.

A pomáhá mi i v práci, vrací mě zpátky nohama na zem, abych si úplně neulítla, abych se nepropadala do nějakých divnostavů.

To, že jste se snažila hezky projít v osobním životě rozchodem, byl i důvod, proč jste chtěla podobný zvrat u své Karly v Ulici? Abyste ukázali, že to nemusí být válka?

Na Ulici mě moc baví, že jakkoli je to denní seriál s obrovskou sledovaností, je to jeden z mála seriálů, který se snaží zpracovávat nejrůznější společenská témata, je de facto výukový. Ukazuje věci, které se ve společnosti řeší. Témata, která tvůrci vybírají, jsou zásadní a skvělá. Není to jenom televizní zábava, má to přidanou hodnotu.

A když se vrátím ke svému tématu, tak já jsem měla tehdy takové plonkové období: točili jsme obyčejné rodinné věci, což je divácky vděčné, protože chtějí klid, ale herecky je to nuda. A trochu jsem se bála, že mě vyhodí. Tak mě napadlo, že bych mohla něco navrhnout sama. Doma jsme o tom s mým partnerem diskutovali a on říkal: „Tak si pořiď milence, aspoň budeš mít nějakou zábavu.“

Bylo to pro mě zajímavé i proto, že nevěra u chlapů je nějak tolerovaná, ale na ženy se společnost dívá skrz prsty. Přišla jsem s příběhem, scenáristé přišli se svojí verzí a dalo se to dohromady.

Bylo to zábavné a užila jsem si to. Navíc se řešil i boj o děti, střídavá péče, což bylo pro lidi zajímavé. Byl tam terapeut, aby pomohl najít dohodu, za což jsem nesmírně vděčná, protože mnoho lidí ani neví, že taková možnost je.

Bylo to období, kdy Karla rezonovala nejvíc?

Určitě a taky jsem se setkala s největším diváckým hejtem, na to jsem nebyla připravená. Nečekala jsem, že to bude mít takový dosah a že mě to tak zasáhne. Překvapilo mě, jak si mě spojují s postavou… Byla to ale super škola a dneska jsem už poučená.

Jak pracujete s tím, že potřebujete být vidět, mít sociální sítě, ale ty zkrátka hejt přinesou?

Se sociálními sítěmi bojuju. Naštěstí můj Instagram není až tak velký, je to spíš osobní účet a mám tam hezkou komunitu lidí. Ale jakmile nějaký příběh zasáhne i mimo moji bublinu, tak hnusný hejt přijít může – a to mě děsí. Jsem šťastná, že mě to neživí a můžu to kdykoli vypnout.

Sdílíte milé střípky ze soukromí a je znát, že máte jasně danou hranici, ale otvíráte i důležitá témata. O Vánocích například to, proč by nás děti neměly vidět ovíněné svařákem. Člověk změní na spoustu věcí názor, když se stane rodičem, že?

Ve chvíli, kdy porodíte dítě, přijde ohromný strach, musíte převzít zodpovědnost za někoho a mně to hodně ulevilo od stavů sebeprožívání se. A cítila jsem, že některé věci chci dělat jinak. Jsem fakt hodně emoční, a jakkoliv mě máma s tátou fakt hezky vychovali, pociťovala jsem, že mi něco chybí.

O emocích se u nás moc nemluvilo, neopečovávaly se. A já chci, aby dcera svoje emoce měla, poznávala je a uměla s nimi pracovat. Aby neměla pocit, že ji v životě omezují, aby je vnímala jako přednost. Dnes, v období její rané puberty, se tetelím, že všechno to, co jsem toužila zasít, tam je.

Nefungovaly knížky o výchově, ale to, jak žiju a jak se chovám – to je největší výchova. Takže se snažím žít tak, abych v každou chvíli byla vzorem, a když se mi něco nepovede, tak to říct a omluvit se. A je skvělé, že ona to potom dělá taky.

Proč jste se rozhodla mluvit o tom, že není v pořádku dětem ukazovat, že pít je běžné a normální?

Když mě na kampaň oslovili, lekla jsem se, že jde o reklamu na alkohol, což je věc, kterou na Instagramu propagovat nechci. Jakkoliv si svůj život žiju a umím pařit… To tam nepatří. Ale díky kampani jsem si uvědomila, že pokaždé, když moje dcera otevře lednici, vždycky tam je víno, pije se na každé rodinné oslavě a podobně.

A moje dítě blbě reaguje na to, když vidí někoho opilého i jen trochu – nedokáže to pochopit a je vyděšená. Vůbec neříkám nikomu, jak by měl žít, ale je dobré se nad tím zamyslet. Já osobně to mám tak, že jednou za čas potřebuju otestovat, jestli to umím bez alkoholu, celoživotně se bojím závislostí. Mám k nim sklony.

Další moc hezké a důležité téma, které řešíte, je, že jste ambasadorka paliativní péče.

Spolupracuju s jedním konkrétním hospicem a to téma je pro mě zásadní. Mám pocit, že v naší krajině je smrt opředená strachem, děláme, že není. Moje máma odešla z vrcholového byznysu do předčasného důchodu a naplánovala si koníčky, aby se jako důchodkyně nenudila. Jeden z těch koníčků byl, že svoje know-how z byznysu využije, a šla dělat do neziskového sektoru.

Je ve správní radě hospicu a já jsem díky ní měla možnost vidět, jaký problém je shánět peníze. Navíc díky nemocné babičce jsem měla možnost na vlastní kůži poznat jejich služby. Nadchl mě způsob, jakým se mnou komunikovali, říkala jsem si, kéž by tento servis mohli mít všichni, kdo řeší takovou věc. Jsou jak strážní andělé, poskytnou veškerou péči, která je ve výsledku zadarmo, což je úplný úlet…

Jak obecně přemýšlíte nad obsahem, který sdílíte?

Hodně. Například v naší „uliční rodině“ Marečkových nikdo sociální sítě nemá. A já si s nimi ráda povídám, trávím s nimi čas a přijde mi nepatřičné vytáhnout telefon a začít nás točit. Mám radost, že telefon je v šatně, a jen jdu zkontrolovat, jestli se dítě vrátilo z kroužku. Ze soukromí jsem ochotná sdílet jen velmi málo, takže pak můžu sdílet nějaké moje holčičárny: vlasy, líčení a svoje outfity.

Řešila jste, zda budete sdílet dceru Josefínu?

Když Instagram začínal, nikdo to neřešil. To přišlo, když jí bylo asi pět, a mně tehdy přišlo divné zakrývat jí obličej srdíčkama. Pak se sama začala ptát „Ty mě fotíš a někam to budeš dávat?“, což mě překvapilo a uvědomila jsem si, že pracuju s jejím soukromím.

Dnes máme dohodu, že jí věci, které chci sdílet, ukazuju a ptám se. Navíc jsme měli nepříjemný incident, kdy ji někdo obtěžoval před školou a řešilo se to. Takže jsem víc strachující se a přemýšlím, na kolik v tom sdílení pokračovat.

A jak to máte s partnerem? Toho nesdílíte, až se vedou drby, zda existuje. Vy jste si z toho dělala legraci…

Pokud se člověk nechlubí fotkami, tak mají ostatní pocit, že je chudák, který nikoho nemá. Nedávno jsem zažila, že vzali jednu fotku s mým partnerem z mého Instagramu a dali ji na Facebook Ulice – ty komentáře nebyly milé, byly vlastně hrůzostrašné.

Když se to týká mě, umím s tím pracovat, ale když někdo lynčuje mé blízké, je to jiné. Proto sdílím minimum. Moje rodina a přátelé vědí, že partner existuje. Zbytek je mi jedno.

Je z branže, nebo zcela mimo ni?

Dělá v reklamě, má svoji agenturu, takže máme podobné světy – chápe to, ale zároveň nemá potřebu se někde ukazovat.

Vy jste říkala, že odhodíte telefon při natáčení a jdete maximálně zkontrolovat, jestli dcera odešla na kroužek. Jak se vám daří balancovat mezi prací a rodinou?

Vidím ten rozdíl v divadle třeba během zkoušek. Mladí kolegové si po nich jdou odpočinout, ale mě čeká druhá šichta: nákup, úkoly, domácí práce, večeře a pak zase běžím hrát, po návratu z divadla další úklid. Je to koloběh, a ač své „spolubydlící“ miluju, tak miluju i chvíle, kdy jsou oba pryč.

Nikdo na mě nemluví, po natáčení se vracím do bytu, který je v původním stavu, můžu si sama rozhodnout, co budu jíst, vykydnout se na gauč a sledovat něco přiblblého na Netflixu. Je to velké téma a denně s tím bojuju asi jako všechny ženy.

Jsou mladí kolegové jiní, než když vy jste začínala?

Na rozdíl od nás mají ohromné množství příležitostí. Já když byla na DAMU, tak se točili maximálně Rafťáci nebo Snowboarďáci, projektů pro mladé lidi moc nebylo. Dnes se točí spousta seriálů pro mladé, hodně filmů se obsazuje mladými lidmi. Ale ten tlak musí být stresující a konkurence veliká.

A zdá se mi, že mají mnohem větší sebevědomí. I když jsou ještě nevyzrálí, uvnitř plní nejistot, tak navenek působí velmi sebejistě. Ale nejde zobecňovat, mám v divadle mladší kolegyně, které jsou skvělé, inspirující a ráda s nimi trávím čas.

Jaké to je pro vás, obstát v konkurenci? Jdete rolím a nabídkám naproti?

Nikdy jsem neměla ostré lokty, nebyla akční. Mě spíš věci v životě potkávají. Nechci si to v hlavě nastavovat tak, že bych vnímala konkurenci, stal by se z toho boj. Raduju se z toho, co je, a nestěžuju na to, co není. Ale mívám vždycky zadní vrátka – dovážela jsem boty, prodávala v obchodě.

Když bude nejhůř, určitě nebudu sedět na zadku a kňourat. Ale samozřejmě by mi herectví chybělo, vždycky to bude to, co chci dělat nejvíc. Víc už snad jen prodávat v mé vysněné parfumerii. A taky jsem chtěla být doktorkou, což asi už nestihnu, tak jsem si říkala, že si ji třeba někdy zahraju.

Je to vaše vysněná role?

Poslední dva roky po tom opravdu intenzivně toužím. Úplně ji vidím: je fakt dobrá, ostrá, sarkastická, ale zároveň empatická. A chci, aby tam byly opravdický operace a hodně krve. Žádná vztahová dramata.

Kde vás můžou lidi v roce 2025 potkat a vidět?

Já vždycky říkám, že v metru. A když ne tam, tak v Činoherním klubu, kde hrajeme moc hezké věci.

Co čeká Karlu?

Karlu čeká velký případ, bude to víc o její profesi. Děti už odrostly a ona se může víc zaměřit na sebe.

Zdroje:

  • časopis Vlasta