KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Školní výlet byl vždy neformální zakončení školního roku. Na základní škole jednodenní, na střední klidně i dvoudenní. Pro většinu z žáků vítaná možnost ulevit si od výuky v čase, kdy už se stejně nic moc neřeší. Výlety fungovaly jako předkrm nadcházejících prázdnin. Jednou za rok bylo tak akorát. Pokud jsou častěji, mění školu v něco jiného, než by měla být.
Na dobu školních výletů si v těchto dnech jistě vzpomene každý, kdo k cestám do práce používá služeb Českých drah. Naštvání z přeplněného vlaku však často záhy vystřídá lítost a soucit s nebohou učitelkou, jež – nevybavena holí ani pasteveckým psem – musí uřídit divoké stádo.
Jednou za čas – a to tradičně v druhé polovině června – to však učitelky a učitelé zvládali. Snad i pro ně to je možnost, jak své žáky poznat v neformálním prostředí. Takový výlet má i svůj rituální význam.
Ostatně to je jediné, co si podržel z tradice. Někdejší edukační (poznávání rostlin v přírodě, výlety na historická místa), tělovýchovná nebo někdy dokonce branná (dnes by byla aktuální) náplň se dávno vytratila.
Výlety mají (nejen) v českém školství dlouhou a úctyhodnou tradici, jež sahá až do samotných počátků školství. Jejich účely nebyly původně převážně rekreační, ale spíše edukativní nebo tréninkové – například v jezuitských školách sloužily k rozvíjení fyzických schopností, které pak našly uplatnění na misiích. Dle historiků školství tradice výletů oslabila v době josefovských reforem, kdy se největší důraz kladl právě na přítomnost ve škole.
Velkého rozmachu dosáhly výlety, tehdy veselice, v devatenáctém století, kdy splynuly s tradičními oslavami jara. Konaly se v dubnu či květnu a zpravidla měly podobu celoškolské akce konané kdesi za městem. Tam se vybudovalo improvizované pódium, na němž probíhal kulturní program připravený žáky školy.
Součástí této veselice byl i průvod, kdy vyhrávala školní kapela a studenti pochodovali pod zástavami školy. Samozřejmě nešlo jen o školní akci, ale o prezentaci celé školy a propojení školy s místními komunitami zcela v duchu spolkového života, který definoval devatenácté století.
Vyletí sokol z hnízda
Výraz výlet, kalk z německého Ausflug, do češtiny s největší pravděpodobností zavedl Tyrš, kterému hezky koreloval i významově: sokol vyletí z hnízda. Nicméně školní výlety se čím dál častěji začaly stávat záležitostí jednotlivých tříd a nikoli celé školy.
Idea deklarace pospolitosti ustupovala snaze o edukaci. Výlety často organizovali tělocvikáři nebo učitelé přírodopisu a tomu odpovídala i jejich náplň. Je třeba říct, že i tohle dávalo smysl – zejména v přírodopise a zeměpise dodával výlet výuce praktický aspekt.

Bohužel idea výletu postupně zdegenerovala. Edukativní náplň začala ustupovat složce zábavné – zcela v duchu trendu poslední doby, kdy školy od vzdělání přistupují k tomu, co skvěle vystihuje anglické slovo „edutainment“, tedy kombinace nenáročného vzdělání se zábavou. Jan Amos Komenský se proslavil mottem „škola hrou“. Škola hrou je však něco trochu jiného než škola zábavou.
Stejně jako se rozplizla náplň výletů, ochabla i jejich časová exkluzivita. Zatímco kdysi byl výlet jedním konkrétním bodem školního roku, a tudíž si podržoval svůj až rituální status, dnes se stává normou. Výlety a exkurze, často i několikadenní, dnes nejsou jen záležitostí posledních červnových dnů, ale celého roku. Jsou vítané studenty a velmi pozitivně hodnocené úřady jako mimoškolní aktivity.

Výlet do nerovnosti
Jenže tenhle vývoj má několik úskalí. Předně, na úrovni sociální je diskriminující. Celý školský aparát horem dolem zdůrazňuje, jak mu jde o smazání různých znevýhodnění mezi studenty. Inu – několikadenní výlety a zájezdy, často do zahraničí, tolik oceňované establishmentem jako „projekty“, jdou úplně proti tomuto trendu.
Z historie víme, že tenhle problém existoval už hluboko v 19. století, byť tehdy nešlo o cestování mezinárodní. Jenže tehdy se nikdo nezaklínal smazáváním rozdílů. V době první republiky byl počet výletů/exkurzí omezen právě proto, aby se zamezilo znevýhodnění žáků z hůře situovaných rodin (na výlety v rámci limitu dostávali příspěvek z fondu školy).
Druhý, snad ještě závažnější problém, je smazávání rozdílů mezi soukromým a veřejným. Škola je od toho, aby se v ní učilo; od organizování výletů je rodina. Stejně tak pracovní a soukromý život jsou dvě odlišné sféry naší existence.
Smazat to se pokoušeli nejrůznější technologičtí giganti, kdy svým zaměstnancům instalovali pohovky, volejbalová hřiště a bůhví co všechno, co mělo v zaměstnancích vzbudit dojem, že jsou vlastně ještě na škole a užívají si bezstarostného života. Jako vystřižené z dystopie Konec civilizace Aldouse Huxleyho, kde povinností je štěstí.
Třetím problémem je vytěžování učitelů. Ti se nevěnují tomu, na co mají vzdělání, ale stávají se vlastně turistickými průvodci, animátory a organizátory zábavy. K tomu ale nepotřebují kvalitní odborné vzdělání – a proto se na něm nelpí.
Absence disciplíny
Příliš mnoho zábavy má erozní dopad na disciplínu. A ta je společně s rutinou naprosto základním kamenem všeho úspěchu. Už nějakou dobu nám zastánci progresivních trendů říkají, že důležité jsou zejména soft skills, nikoli hard skills – jednak to není pravda, jednak oslabení hard skills vždycky skončí tak, že zmizí i soft skills.
Právě rutinu a disciplínu má škola podpořit a položit zdravé základy pro budoucí rozvoj. Jistě může být občas hrou, ale nesmí být zábavou. Na školní léta všichni často vzpomínáme, včetně výletů. Pokud by ale těch výletů a exkurzí bylo mnoho, ve vzpomínkách se rozplynou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.