Dva (trochu jiné) příběhy: USA a Izrael vs. EU, Ukrajina a Rusko. Co je spojuje a co rozděluje?

Trumpa a jeho MAGA republikány zajímá primárně Blízký a Střední východ, Čína (včetně vztahu k Tchaj-wanu) a region označovaný jako Indopacifik plus další části světa, pokud tu USA mají své obchodní zájmy (což se částečně týká Latinské Ameriky). 

Na zbytku mu – jakkoli na nynějším summitu NATO ukázal evropským spojencům „přívětivou tvář“ – zase až tolik nezáleží. Čas od času se to navíc ani nesnaží příliš skrývat; nemá k tomu totiž nejmenší důvod...

Během týdne jsem četl celou řadu zahraničních i českých komentářů, jejichž autoři se snažili „přijít na kloub“ tomu, proč Donald Trump (* 1946) pomohl v kritické chvíli naprosto zásadním způsobem Izraeli a proč totéž neudělal pro Ukrajinu.

Jako jeden z argumentů bylo uváděno, že zatímco izraelského prezidenta Benjamina Netanjahua (* 1949) pokládá za přítele, u Volodymyra Zelenského (* 1978; že by generation gap?) je to naopak.

Ne že by na tom něco nebylo, přinejmenším v tom smyslu, že Trump je vskutku emotivní a instinktivní politik a osobní sympatie a antipatie hrají v jeho politickém uvažování/směřování/rozhodování poměrně důležitou roli.

Současně je ale třeba říci: nepřeceňujme to. Donald Trump je přinejmenším v jedné záležitosti konzistentní a poměrně racionálně uvažující, a sice když jde o Izrael a o byznys. 

V zásadě platí, že prakticky všichni američtí prezidenti (s výjimkou ostudného závěru druhého mandátu Baracka Obamy, kdy USA v OSN poprvé skandálně nevetovaly rezoluci proti Židovskému státu) stáli za Izraelem, ať už se od svého vzniku v květnu 1948 dostal do jakýchkoli potíží a ať už v Tel Avivu vládl kdokoli. 

Ve skutečnosti vztah Trumpa k Netanjahuovi není nijak zvlášť vřelý (Trump přeci v politice – a možná nejen v politice – žádné přátele nemá), jejich ega to ostatně téměř vylučují. Na Izraeli mu nicméně záleží, jak ukázalo již jeho první období v Bílém domě i vliv jeho dcery Ivanky a jejího manžela Jareda Kushnera a tzv. Abrahámovské dohody, jejichž „architektem“ Kushner byl – jak popisuje i jeho kniha Breaking History: A White House Memoir.

Připočteme-li k tomu zájmy Donalda Trumpa v Saúdské Arábii (ne náhodou vedla jeho první zahraniční cesta po znovuzvolení prezidentem právě sem), která je jedním z úhlavních nepřátel perských ajatolláhů (nejen kvůli sporu šíitů a sunnitů), jsou jeho priority myslím nade vše jasné.

Rusko a Ukrajina jsou země, na nichž Trumpovi – ve srovnání s Izraelem – záleží výrazně méně. Samozřejmě nepohrdne možností udělat se Zelenským byznys o využívání strategických surovin (k dané smlouvě jej, jak si všichni pamatujeme, bez přehánění brutálně dotlačil); já osobně nepochybuji o tom, že až ruská agrese na Ukrajině skončí, budou Američané jedni z prvních, kteří začnou dělat byznys i s putinovským režimem – nebo s post-putinovským Ruskem, pokud by zde došlo ke změně režimu.

S výše uvedeným úzce souvisí ještě jedna věc, která mimo jakoukoli pochybnost ovlivňuje vztah Donalda Trumpa k Rusku a k Ukrajině: Americký prezident má zjevně slabost pro „velké kluky“, jako jsou – bez ohledu na povahu režimu v jejich zemích – Kim Čong-un (Severní Korea), Si Ťin-pching (Čína), Naréndra Módí (Indie), Recep Tayyip Erdoğan (Turecko) – fotky ze summitu NATO o tom vypovídají víc než jasně – a v neposlední řadě ruský prezident Vladimir Putin.

Jistý Trumpův respekt si zjevně získala i italská premiérka Giorgia Meloniová nebo německý kancléř Friedrich Merz (ostatně podívejte se na jejich posty na sociální síti X), kteří to navíc s Trumpem tak říkajíc „umějí“. 

Volodymyr Zelenskyj mezi takové politiky nepatří – Trump v něm stále vidí bývalého herce, „komedianta“ a „bílého koně“, kterého si do funkce vybrali ukrajinští oligarchové. Podle toho se k němu chová a zjevně není nikdo, kdo by jej přesvědčil o opaku. Ani jednání u příležitosti summitu NATO mezi oběma politiky na tom v zásadě nic nemění.

Vraťme se ale ještě jednou ke vztahu Spojených států amerických k Izraeli. Izrael není jen dost možná vůbec nejbližší americký spojenec (tradiční Kanada jím dnes už určitě není a Velká Británie rovněž ne), ale také nepřítel jednoho z hlavních amerických nepřátel, už zmíněného Íránu. 

A jak víme, společní nepřátelé sbližují někdy mnohem víc než to, co mají partneři a spojenci společné. Představa, že by se perští ajatolláhové dostali k jaderné zbrani, děsí nejen Izrael a Saúdskou Arábii (krom jiných), ale i Spojené státy americké – ty jsou totiž pro íránský teokratický režim už několik desetiletí nenáviděným „Velkým Satanem“, nezapomínejme na to.

Ve Washingtonu si proto samozřejmě mnou ruce, že se Benjamin Netanjahu konečně – po „nekonečných letech“ – odhodlal k otevřenému zásahu proti ajatolláhovi Chameneímu a spol. 

Mimochodem – Netanjahu, který byl k akci Teheránem fakticky donucen (nenalhávejme si, že tomu bylo jinak), si získal sympatie nejen (ve velké části) doma – jeho strana Likud aktuálně vede v průzkumech veřejného mínění, a dokonce by získala v Knesetu více křesel, než kolika disponuje v současné době – ale i ve Spojených státech (a ve svém důsledku i západní Evropě). 

„Bibi“ to prostě z pohledu Trumpa a některých dalších západních státníků (Friedrich Merz, například) „odpracoval“. A „odpracoval“ to – přiznejme si to – prvotřídně.

Nešlo jenom o vojenský úder samotný, ale i o precizní práci agentů Mosadu, izraelské zpravodajské služby, která plánovala útok hluboko v perském vnitrozemí a byla ve finále nesmírně efektivní. To je jednání, které „silovik“ (že teď s dovolením použiji ruský slovník) nebo alespoň „rádoby silovik“ Trump oceňuje, které mu maximálně konvenuje. 

Také z tohoto důvodu nenechal Netanjahua „ve štychu“. Sám ostatně útokem bombardérů B-2, které zničily (jak se alespoň zdá) iránská zařízení na výrobu jaderných zbraní, ukázal, že je rázného jednání rovněž schopen – k malé radosti těch, kteří ho pohrdavě označovali za TACO (Trump Always Chickens Out), tedy že nakonec vždycky vyměkne a couvne. 

Není to pravda. Tím, kdo by měl toto jednání reflektovat, je mimo jiné ruský prezident Vladimir Putin – když se totiž Trump naštve, může dojít i na něj. Nijak by mě to nešokovalo.

Donald Trump svým rozhodným činem svým stoupencům i kritikům ukázal, že když mu na něčem opravdu záleží, dokáže být velmi odolný (viz jeho prezidentská kampaň) a velmi rozhodný (viz útok na Írán). 

Nevím, jestli bych zašel tak daleko jako můj žák blahé paměti a kamarád Ondřej Šmigol, který v týdeníku Echo napsal text s názvem Trump vrátil USA respekt, v každém případě je to ale „signál“ svého druhu. Každý, kdo má jen trochu rozumu, by ho měl brát velmi vážně.

Jak vidno, Írán Trumpovo jednání vážně vzal. Jeho „odveta“ byla záměrně slabá a navzdory „vášnivé rétorice“ spíše symbolická. To je, prosím, další „signál“ do světa. Signál o tom, že Spojené státy jsou ochotny vrátit se ke své roli „světového četníka“, pokud jim na tom bude záležet. To je důvod, proč nezastávám názor, že se USA zcela stahují do sebe, do svého izolacionismu. 

Že jim nesejde na Ukrajině, že nejdou ostře proti Putinovu Rusku, se nám nemusí líbit, neznamená to ale, že si ve světě s velkou razancí neohlídají „to svoje“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.