V Perském zálivu se nestaví jen města. Staví se představy. Katar, Emiráty a Saúdská Arábie investují stovky miliard dolarů do projektů, které ignorují geografii i tradici – a místo toho modelují budoucnost podle své vlastní vize. Z písku vyrůstají ostrovy, věže, přímky i celé digitální systémy. Co nám tahle laboratoř světa zítřka říká o tom, kde a jak budeme žít?
Vypadají jako kulisy sci-fi filmu. Ale nejsou to dekorace. Jsou skutečné. Vyprahlé země Perského zálivu přestávají být jen producenty energie – stávají se návrháři světa zítřka. Ne kvůli tomu, co potřebují. Ale kvůli tomu, co chtějí ukázat.
Představujeme tři různé strategie, jak se dá postavit budoucnost: Katar – design jako forma moci, Emiráty – město jako značka, Saúdská Arábie – realita jako scénář.
Katar – Ticho, které mluví designem
Když v roce 2022 hostil Katar mistrovství světa ve fotbale, nešlo jen o sport. Šlo o scénografii.
Země s méně obyvateli než Praha dokázala vystavět celý nový kus reality. Stadion Lusail pro 80 tisíc diváků s fasádou inspirovanou arabskou keramikou. Podzemní chlazení. Promyšlené světlo. A po šampionátu? Přeměna na školy, kliniky, komunitní centra.
Ale Katar staví i mimo stadion. V roce 2019 otevřel Národní muzeum, jehož architektura připomíná pouštní růži. Betonové disky se proplétají tak, že v budově nelze použít běžný nábytek. Všechno je na míru. Smysl není ve funkci. Je v dojmu.
A právě to je síla Kataru: mluvit potichu, ale přesně. Architektura není pozlátko. Je to nástroj. A design není ozdoba – je to forma moci.
Emiráty – Dubaj jako značka
V Dubaji nic nevyroste samo. Všechno je naplánované. A všechno má být vidět.
Burj Khalifa. 828 metrů. Výš než cokoliv jiného na planetě. Není to dům. Je to maják. Ne pro lodě, ale pro Instagram. Stavba, která není určena k životu, ale k dojmu.
Palm Jumeirah – umělý ostrov ve tvaru palmy. 12 miliard dolarů. Hydraulické děla přesunula mořské dno, aby vznikl tvar, který nedává smysl v navigaci, ale dává smysl v marketingu. Viditelný z vesmíru. Nejasný z ulice.
Museum of the Future – elipsa s otvorem. Bez vnitřních sloupů. Sestaveno z tisíců dílů jako 3D puzzle. Kaligrafie na fasádě, uvnitř exponáty o AI, genetice a kolonizaci vesmíru. Dubaj tu neukazuje historii. Ukazuje, co bude – nebo co chce, aby bylo.
A co je na tom nejpřekvapivější? Dubaj už dávno nestojí na ropě. Příjmy z ní tvoří méně než jedno procento jejího HDP. Místo toho město vybudovalo ekonomiku na něčem jiném: na finančních službách, obchodu, turismu, logistice a technologiích. Věže, ostrovy, muzea i klimatizované pasáže se tak nestaly jen výkladní skříní – ale motorem růstu.
Tato strategie se vyplatila. Dubaj dnes generuje přibližně 30 % celkového HDP celých Spojených arabských emirátů. Přitom tvoří jen malou část jejich populace i území. Je to město, které dokázalo nalákat přes 3,5 milionu obyvatel – z nichž více než 90 % tvoří cizinci. Právě tato otevřenost, spojená s výrazným vizuálním a technologickým brandingem, proměnila město v uzel globální ekonomiky.
Dubaj se tak nestala jen staveništěm rekordních výšek. Stala se modelem, který ukazuje, že budoucnost může mít konkrétní tvar – a že ten tvar se dá navrhnout. V architektuře, v infrastruktuře i v náladě celého města. Dubaj je značka. A tahle značka funguje.
Saúdská Arábie – Město jako software
Na severozápadě Saúdské Arábie vyrůstá projekt, který přepisuje samotnou definici města. Jmenuje se NEOM. A jeho srdcem je něco, co připomíná sci-fi linii odkopnutou ze storyboardu Elona Muska: The Line.
Dvě skleněné stěny. 170 kilometrů dlouhé. 500 metrů vysoké. 200 metrů od sebe. Uvnitř: vertikální město pro devět milionů lidí. Bez aut. Bez emisí. Každé místo dostupné do pěti minut chůze. Město jako rovná čára. Bez zatáček. Bez kompromisů.
Stavba začala v roce 2022. První obyvatelé mají přijít do roku 2030. Ale už dnes jsou na satelitních snímcích vidět základy. Vše se řídí podle principu Zero Gravity Urbanism – život, služby, doprava a energie rozdělené do vertikálních vrstev. Pod zemí rychlovlaky. Nad nimi energetické trasy. Nad tím domy. Zeleň. Školy.
Ale The Line je jen začátek. Na jihu vzniká Oxagon – plovoucí průmyslové město ve tvaru osmiúhelníku. Na horách Trojena – lyžařské středisko s umělým sněhem, jezerem a ledovou kupolí. Na pobřeží ostrov Sindalah – pro jachty, golf a luxusní turistiku.
A to vše pod digitální kontrolou. Každý obyvatel má své „digitální dvojče“. Algoritmy předvídají pohyb, potřeby, spotřebu vody, dopravu, teplotu. NEOM není město. Je to systém. Uživatelské rozhraní života.
Je to utopie? Možná. Ale testuje hranice. Kolik peněz, technologie a politické vůle je třeba, aby se dala realita narovnat do přímky?
Co zůstane stát?
Záliv dnes není jen geografie. Je to galerie budoucnosti. Místo, kde se realita netvoří podle potřeby, ale podle představ. Nejde o to, co lidé skutečně potřebují. Jde o to, co svět uvidí – a co si o tom pomyslí. Věže, které nepotřebují funkci. Ostrovy, které nikdo trvale neobývá. Muzea, která nevystavují minulost, ale ambici. Města, která vznikají jako showroom – ne pro život, ale pro efekt.
Ale možná právě to je smysl. Přepsat horizont. Vytvořit nové archetypy. Zanechat stopu nejen v betonu, ale v představivosti světa. Testovat prototypy urbanismu, kde město není důsledkem společnosti – ale její vizí.
Protože to nejzajímavější, co tu vzniká, se možná nestaví pro dnešek. Ani pro tuto generaci. Staví se pro zítřek, který si ještě nedokážeme představit – ale který bude potřebovat nové vzory, nová pravidla a nová města.
Zatím rostou z písku. Ale jejich dopad míří daleko za obzor.
