Horor z 16. století uvedený na pravou míru: Kdo byla „česká Čachtická paní“ Kateřina z Komárova?

„Toto téma je velmi často propíráno v tisku. Na Karlštejně lidem často vyprávějí o Karlštejnské paní bestii, což vůbec není pravda,“ uvádí na pravou míru vedoucí příbramského archivu Věra Smolová a „otevírá dveře“ do drsné reality na přelomu gotiky a renesance. Příběh o Kateřině Bechyňové z Komárova není potřeba zveličovat. Sám o sobě je skandální dost a nepotřebuje žádné efekty navíc.

Kateřina z Komárova pocházela z rytířského rodu Pešíků z Komárova, jehož erb zdobila uříznutá noha. „Lidé tehdejší doby nebyli příliš jemnocitní,“ podotýká Věra Smolová a dodává, že dnes už jim svou zálibou ve sledování násilí opět začínáme konkurovat. 

Pojďme se ale ponořit hlouběji do historických souvislostí, ze kterých nakonec vyplave i „česká Čachtická paní“: Evropa v první třetině 16. století zoufale potřebovala stříbro. Osmané začali znovu vystrkovat růžky a po dočasném klidu, který následoval po husitských válkách, vyvstávala znovu potřeba se bránit. 

Jenže obrana něco stojí (což dnes opět zažíváme) a pokladnice po nástupu Jagellonců na trůn zela prázdnotou. „Byl obrovský hlad po stříbře,“ vysvětluje vedoucí příbramského archivu.

V roce 1516 byla nová ložiska objevena v Jáchymově, kde rudné žíly vystupovaly na povrch země a zpočátku se stříbro prakticky sbíralo v lese. Zároveň ale indicie naznačovaly, že stříbro pod povrchem bude i v okolí Příbrami. Koneckonců, těžilo se tu už několik staletí předtím.

Rytíř Kunata Pešík, otec Kateřiny z Komárova, měl – spolu s dalšími šlechtici, kteří novou panovnickou dynastii finančně „založili“– jistý podíl na vládě Jagellonců. Proto získal od krále Vladislava II. do zástavy královský hrad Valdek v Baštinách, jak se tehdy říkalo Brdům, a také statek Příbram s několika okolními obcemi. Vidina zisku z dolování stříbra získávala jasnější obrysy.

Prvním zástavním majitelem pozemků, na kterých bylo s královým povolením zahájeno dolování stříbra na Příbramsku, byl Kunatův syn Jindřich Pešík z Komárova, Kateřinin bratr. Stalo se tak před 500 lety. Neodváděl však desátky ze zisku, se stříbrem kšeftoval, a podváděl tak panovníka, kterému stříbro patřilo. Již v roce 1526 byl proto z dolování stříbra odstaven.

Kateřina tedy nepocházela z „nepříliš významného rodu drobných statkářů“, jak se můžeme dočíst v některých lifestylových magazínech. Historické nepřesnosti s bulvárním nádechem se ale objevují i ve veřejnoprávních médiích. 

Kateřina z Komárova se provdala za Jana Bechyněho z rytířského rodu Bechyňů z Lažan se třemi kapry v erbu, kteří ovládali značnou část Podbrdska. Rod Bechyňů získal koncem 15. století panství Pičín s tvrzí a řadu menších sídel (dnes vesnic) v okolí Příbrami. 

Právě tvrz v Pičíně se stala budoucím dějištěm Kateřininých zvěrstev. Tedy nikoli Karlštejn, vzdálený tehdejší optikou čtyři hodiny rychlé jízdy koňmo. V žádném z dochovaných záznamů se Kateřina v souvislosti s Karlštejnem nevyskytuje.

Zatímco Jan Bechyně budoval kariéru, zasedal u komorního soudu a později se stal karlštejnským purkrabím, jeho žena Kateřina spravovala panství v Pičíně.

„Tehdy to nebylo tak, že by muži byli v půl čtvrté doma. Měli své úřady s pevnou pracovní dobou, kde museli fyzicky být. Prázdnin a dovolených nebylo tolik jako dnes. Žena „seděla“ na statku a o všechno se starala. Na jedné straně byly ženy považovány za poněkud méněcenná stvoření, na druhé straně se očekávalo, že zvládnou spravovat celé hospodářství a obyvatele panství,“ přibližuje Věra Smolová.

Kateřinina „správa” však nabrala děsivých rozměrů. Podle dochovaných svědectví své služebníky a služebnice – a především mladé ženy z rodin poddaných – s neobyčejnou krutostí týrala. Metody jejího mučení byly jednoduše brutální i vynalézavě rafinované. 

Bila je pohrabáči a jiným nářadím. Věšela je za trámy a na hlavu jim přivazovala těžké hmoždíře. Nutila je koupat se v ledové vodě nebo je naopak polévala vařícím máslem. Drásala jim kůži ostrými nástroji (např. tzv. vochlemi, používanými na česání lnu) a do otevřených ran jim sypala sůl...

Věra Smolová zdůrazňuje, že hranice toho, co si šlechta mohla dovolit ke svému služebnictvu, byla sice v té době posunutá, avšak Kateřininy činy i na tehdejší poměry značně vybočovaly z benevolentní normy. 

Tvrz v Pičíně, s mohutnými zdmi a odlehlou farou, poskytovala pro její zločiny ideální krytí. Manžel byl často pryč a jeho bratři, kteří sídlili na okolních statcích, později u soudu tvrdili, že o ničem nevěděli. Pouze připustili, že se o nestandardním chování své švagrové doslechli z druhé ruky.

Mlčení prolomil až Václav Hájek z Libočan, známý kronikář a tehdejší děkan na Karlštejně. Ten se dostal do sporu s Janem Bechyněm a následně obvinil Kateřinu z týrání a vraždění služebnictva. Kateřina kontrovala žalobou pro urážku na cti.

Soudní proces, který se rozběhl, byl komplikovaný, předvolávat svědky bylo tehdy mnohem náročnější než dnes. Zpočátku svědci z řad rodiny a poddaných vypovídali v Kateřinin prospěch, podezřelá úmrtí na tvrzi sváděli na nemoci či nešťastné náhody.

Vybočovalo jen svědectví Linharta z Bukové, který uvedl: „Toho sem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“

Klíčovým se stalo až svědectví Prokopa Papeže, kožešníka ze Starého Města pražského, jehož sestra patřila mezi oběti. Na toho Kateřinina moc a případná pomsta nedosáhla, proto se nezalekl a popsal konkrétní případy vražd a mučení, jehož se Kateřina dopustila na jeho sestře a Dorotě, kovářově dceři z Pičína, kterou brutálně zbila pohrabáčem a následně ji poslala zemřít domů.

Postupně se přidávali další svědci a hrůzný obraz Kateřininých činů se začal rýsovat v jasných, nebo spíše značně temných obrysech. Bylo prokázáno nejméně 14 vražd, přestože skutečný počet mohl být vyšší. Další oběti si pak odnesly trvalé následky.

V lednu roku 1534 byla Kateřina zatčena. Soud, kterému předsedal – v té době již velmi nemocný – nejvyšší hofmistr Vojtěch z Pernštejna a do jehož řešení se vložil i sám panovník Ferdinand I. Habsburský, ji odsoudil ke smrti v hladomorně.

Kateřina Bechyňová z Lažan zemřela 15. března 1534 ve věži Mihulka na Pražském hradě (známé jako Prašná věž). „Nebylo to rychlé umírání. Měla dost času o sobě přemýšlet,“ podotýká Věra Smolová. Podle dobových zpráv měla Kateřina okousané ruce – těžko říct zda z hladu, nebo od krys. Pohřbena byla na Karlově, kudy dnes vede Nuselský most. 

Předseda soudu Vojtěch z Pernštejna zemřel krátce po vykonání rozsudku, což tehdy dalo vzniknout pověstem, že ho Kateřina ze záhrobí uhranula.

„V tu ránu se za Kateřinou zavřela voda a už o ní nikdy nikdo nemluvil,“ podotýká Věra Smolová s tím, že pravděpodobně existoval pokyn případ ututlat. Kateřinino jméno se neobjevuje ani v Hájkově kronice, ačkoliv právě on stál na počátku jejího strmého pádu. 

Jediný, kdo prolomil tabu a událost si poznamenal do svých pamětí, byl Mikuláš Dačický z Heslova, díky čemuž se informace dochovala pro pozdější badatele. Konkrétně napsal toto: „V pátek před hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsouzena hrdla, protože několik děveček zabila; potom ji z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli.“

Manžel Jan Bechyně z Lažan skandálem neutrpěl. Naopak, jeho kariéra zdárně pokračovala. Stal se Nejvyšším písařem Království českého, což byl nejvyšší úřad, kterého mohl rytíř v té době dosáhnout. Král mu navíc povolil vyplatit do zástavy tři vesnice: Obecnici, Bratkovice a Německou Lhotu (dnes Lhota u Příbramě). Jan Bechyně nechal také ulít zvon pro kostel v Pičíně. Možná jako pokání za svou manželku...

Znovu se oženil. Jeho další manželka Anna z Chlumu byla později uváděna jako matka dětí, které zplodil s Kateřinou. Syn Petr Bechyně z Lažan studoval na univerzitách ve Vídni, Lipsku a Boloni. Ačkoliv byl zřejmě poznamenán matčiným osudem a stáhl se z kulturního a společenského života, stal se významným úředníkem, dokonce Nejvyšším podkomořím Království českého.

Podle Věry Smolové nejspíš právě proto, že se na jeho pozemcích, zděděných po otci, našlo další stříbro. Mezi výše zmiňovanými obcemi Obecnice a Německá Lhota byl v roce 1556 zaražen stříbrný důl „Bohatá útěcha“. Ten se stal klíčovým pro příbramské hornictví v době, kdy jiná ložiska již byla vytěžena, a pomohl Příbrami udržet si status královského horního města i za třicetileté války a mnoho let po ní.

Další společný syn, Burian, byl údajně slabomyslný. „Čili je možné, že i Kateřina trpěla nějakou psychickou chorobou,“ uzavírá Věra Smolová exkurzi do temné duše české Čachtické paní i mocenských a právních poměrů tehdejších Zemí Koruny české.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.