Potěmkinova vesnice na severokorejský způsob. Unikátní film se představil na festivalu Jeden svět
Jak se staví Potěmkinova vesnice na severokorejský způsob, i tak by šlo ve zkratce popsat obsah dokumentu V paprsích slunce ruského režiséra Vitalije Manského. V KLDR natáčel, jak se jedna dívka chystá na oslavy výročí někdejšího nejvyššího vůdce Kim Čong-ila. Dokumentární zprávu z centra jednoho z nejtvrdších režimů světa představil v distribuční premiéře na festivalu Jeden svět.
Malá Zin-mi spolu s dalšími severokorejskými dívkami ve třídě opakuje po učitelce, jaké všechny úspěchy připisuje učebnice bývalému severokorejskému vůdci Kim Ir-senovi. Dokument sleduje Zin-mi, která vstupuje do svazu mládeže a chystá se na oslavy výročí někdejšího nejvyššího vůdce Kim Čong-ila.
Řada scén se přitom mnohokrát opakuje pod taktovkou místních dohlížitelů, kteří pečlivě inscenují, aby se Severokorejci, kteří se objeví v dokumentu, chovali ukázkově. Nevšední film o dění v zemi, ze které se příliš zpráv ven nedostane, přivezl do Prahy ruský režisér Vitalij Manskij.
„Znáte to rčení, že ocas vrtí psem? Ten scénář k filmu psala severokorejská strana. Připravovali ho poměrně dlouho. Předcházely tomu dva roky jednání. Já jsem do něj pouze vnášel nějaké náměty. Ale ten výsledný scénář je opravdu něco jedinečného a myslím si, že by bylo dobré ho časem publikovat," řekl Manskij v rozhovoru pro ČRo.
„Myslím si, že filmoví specialisté i odborníci na Severní Koreu budou v naprostém šoku. Já jsem nic takového nikdy nečetl a upřímně doufám, že už také nebudu číst. 95 procent toho, co je vidět ve filmu, vychází z toho scénáře.“
Při sledování toho filmu divák vůbec netuší, co může být pravda a co je inscenované. Co z toho podle vás je pravda?
„Pravda o Severní Koreji je taková, že tam vůbec není možné se pravdy dobrat. Tam se nedá pochopit vůbec nic. Nevíte, kde ti lidé doopravdy žijí, kde pracují, co jí, ani kde to jídlo kupují. Tam se vůbec nelze dobrat odpovědí na tyhle základní otázky. Člověk tam přijíždí a očekává, že to je takový totalitní režim, jako to bylo v Rusku za Stalina ve 30. letech - strach, koncentráky. Máte pocit, že víte, jak totalitní stát vypadá a funguje. Ale tam je to úplně jinak a nedá se tam pochopit vůbec nic. To je úkol nejen pro politologické studie, ale i pro fyziology a genetiky, protože tam probíhá vůbec nejkrutější experiment s člověkem na Zemi a trvá už dlouho."
V souvislosti se severokorejskou společností se někdy hovoří o jakési kastovní společnosti. Vy jste zřejmě přišel do styku s poměrně úzkou vrstvou v rámci tamní společenské hierarchie. Je to tak?
„Je potřeba vědět, že hlavní město Pchjongjang, kde jsme natáčeli, je taková pohádka. My to ze Sovětského svazu známe jako VDNCH neboli Výstava úspěchů národního hospodářství. Všechno je tam ukázkové včetně lidí. I ti jsou výkladní skříní severokorejského režimu. A je třeba pochopit, že lidem z hlavního města se vede ještě relativně nejlépe. A co je za hranicemi metropole, nevíme. Tam nás nepustili. Víme jen, že cesta tam i zpět je na zvláštní povolení. Nás tam jednou vezli za město do rodiště Kim Ir-sena. Museli jsme mít speciální propustku a půl hodiny nám kontrolovali doklady. Je to skoro jako státní hranice.“
Při sledování dokumentu divák v přímém přenosu vidí, jak je inscenována jakási Potěmkinova vesnice. Je vidět, jak místní režiséři skoro každou scénu před vaší kamerou pečlivě připravují a několikrát opakují. Jak to, že se to v dokumentu objevilo?
„Hned první den nám řekli, že jim po každém dnu budeme muset odevzdávat natočený materiál. V hotelu, kde jsme bydleli, na to byla určená speciální technická místnost. A oni tam pak okamžitě ničili záběry, které neodpovídají jejich pojetí krásy nebo tomu, co by se mělo ukazovat. Ale my jsme technicky vyspělejší, takže jsme našli řešení, jak to obejít. Odevzdávali jsme jim jen asi třicet procent toho, co jsme doopravdy natočili.“
Z historické zkušenosti režimů ve východním bloku známe existenci určité dvojí mentality. Lidé mluvili jinak doma a jinak na veřejnosti. Nepřišli jste s něčím podobným do kontaktu?
„Ale když se podíváte na vaši minulost, tak byl tady možný Dubček nebo Palach. Také bylo možné, že režim nakonec padl a lidé si vymohli svobodu. Jenže nic takového ani vzdáleně v KLDR neexistuje. Proto je moje prognóza pro budoucnost Severní Koreje tragická. Myslím si, že tamní režim potrvá ještě desítky let a ještě desítky let po jeho pádu se z něj budou lidé vzpamatovávat.“
Myslíte si, že po tomto snímku ještě budete v Severní Koreji moci něco natočit?
(spíše ironicky) „Po všech těch problémech, které jsem měl po premiéře filmu - od protestních nót k ruské vládě až po pokusy zakázat projekce filmu po celém světě - tak mě aktuálně severokorejská vláda velice vlídně oslovuje. Píše mi velice milé dopisy. Neustále mě zvou do Severní Koreje na nějaké důležité jednání. Říkají, že Zin-mi a její rodině se po mě moc stýská. Co já vím, třeba mi chtějí nabídnout, abych se tam trvale usadil. Možná mi chtějí poskytnout práci ve státním studiu dokumentárních filmů,“ říká autor dokumentu V Paprsích slunce Vitalij Manskij.
