Nejlepší značkař je čerstvý důchodce, vtipkují členové Klubu českých turistů
V České republice je přes 40 tisíc kilometrů značených tras a více než 60 tisíc turistických značek. Například v roce 2008 se o ně staralo 1437 značkařů. Jedním z nich je i pan Jaroslav Vlasák, který se ve svých 81 letech značkování věnuje už přes 60 let. Jeden srpnový víkend strávil obnovou modré turistické trasy nedaleko Prahy, s sebou vzal kromě svého vnuka i tři značkaře v zácviku Evu, Petra a Vojtu – a také reportéra Radiožurnálu.
Trasa z Boubové do Loděnice měří asi 4,5 kilometru. Zatímco vycházkovou chůzí byste běžně úsek ušli za hodinu, kontrola značení na trase může trvat i celý den. „Když se udělá kilometr za dvě hodiny, tak je to dobré,“ vypočítává Jaroslav Vlasák, člen Klubu českých turistů.
Druhy značek
Volavka – první značka, která navádí na cestu, po které se má jít. Potvrzovačka – je o kousek dál, potvrzuje, že se jde dobře. Úteška – používá se, když je delší úsek bez křižovatky.
Práce značkaře začíná hned u rozcestníku. Při kontrole značení na trase musí člověk věnovat pozornost cedulkám s kilometráží a směrem, kudy trasa vede.
„Nezapomeňte, že sem půjde někdo nejdřív za tři roky,“ vysvětluje Vlasák. Značkař tak musí zkontrolovat i to, jak jsou cedule připevněné, v jakém stavu jsou lišty, na kterých drží, a stav směrovek. Hodnocení stavu společně s identifikací cedulky zanese značkař do speciálního cestovního příkazu.
„Jasná jednička, rok 2011,“ hodnotí stav cedulky Boubovické vodopády Eva s Petrem. Modrá směrovka Bubovice u lomu ale dostává trojku. Jak přesně hodnocení funguje? Jedničku dostane cedule v ideálním stavu, trojkou značkaři hodnotí už zrezlou směrovku. „Čtyřka pak znamená, že cedule měla být, ale není,“ doplňuje Vlasák.
Jeden škrábe, druhý maluje
Hlavní náplní práce při kontrole trasy je ale především opravit nebo předělat značení, které před zhruba před třemi lety namaloval jiný značkař. Tentokrát si skupinka rozděluje práci mezi tři značkaře, většinou se ale pracuje ve dvou. „Ten první očistí, udělá bílou a ten druhý jde s pestrou a s hnědou na zamalování, zatírá a případně kleštěmi větve, které visí,“ říká Vlasák.
S modrou začíná malovat Eva. Na zácvik značkování se s přítelem Petrem přihlásili, protože často chodí na túry. „Taky nám jedni známí zmiňovali, že před časem dělali značkaře, když měli malé děti. Prý to bylo ideální, protože pro malé děti nemají daleké procházky cenu. Takže se děti batolily okolo a oni mezitím naznačkovali trasu,“ vysvětluje Eva.
Za zhruba hodinu značkování se skupinka posunula jen zhruba o 200 metrů – na první křižovatku. „Tuhle šipku udělej a tady ten zoufalý zbytek zlikviduj,“ rozděluje úkoly Jaroslav Vlasák. Za odbočením trasy ze silnice sice je naznačené, kudy modrá trasa vede. Samotný bod, kde trasa uhýbá, je ale označený špatně a je tedy třeba udělat zcela novou šipku.
„Odbočovací značka musí být před křižovatkou. Aby člověk, když přichází, věděl, že má uhnout doprava. Tím pádem si všimne značky, která je tam dole,“ vysvětluje Vlasák.
Přihlásit se na značkaře může kdokoliv, stačí zkontaktovat krajského zástupce Klubu českých turistů. Zájemci se pak ozve některý ze členů KČT, který ho bude zacvičovat. Nejlepšími značkaři ale podle Vlasáka zůstávají čerství důchodci. „Jsou aktivní a mají čas i ve všední dny,“ zakončuje s nadsázkou.
