Začátkem devadesátých let jsem byla na pionýrském táboře jako praktikantka. Na návštěvu tam přijel syn jednoho z vedoucích se svým kamarádem, oba tehdy byli v prvním nebo druhém ročníku na konzervatoři.
Myslím, že o válce na Ukrajině píše kdekdo, tak co bych k tomu mohla říct. Ale dnešní návštěva fastfoodu byla asi ta poslední kapka. Sice malá, ale zkrátka pohár přetekl.
Včera byl na testech můj syn i jeho partnerka. Setkali se s námi v době, kdy jsme díky "propracovanému" trasovacímu systému vůbec netušili, že k nějakému rizikovému kontaktu došlo a měli bychom být opatrní.
Od počátku druhé vlny jsme prakticky izolovaní od okolního světa, takže jsme si mysleli, že se nám onemocnění vyhne. Chyba lávky - přišlo... ale s mnoha otazníky.
Kdyby to Emma nezažila na vlastní kůži, nikdy by nevěřila, že je něco takového mezi civilizovanými dospělými lidmi vůbec možné. Pořád doufá, že se z toho snu probudí... Už jen proto, že zkrátka schází důvod toho všeho.
Před sedmnácti lety jsem si na svém tehdejším partnerovi doslova vyvzdorovala psa. Trvalo mi to mnoho měsíců, než jsem ho přesvědčila, a když konečně souhlasil, ještě tentýž den se Nikki stal členem naší rodiny.
Někdy počátkem roku se nám doma objevili moli. Nejdřív pár jedinců, kterých jsme se zbavovali plácnutím, ale za pár týdnů jsme boj s nimi začali prohrávat. A to trvá vlastně dodnes...
Nebudu se vůbec vyjadřovat k zabití černocha bělochem, nebo taky grázla policistou, ani k tomu infernu, které se potom rozpoutalo. Myslím, že názorů bylo dost a dost a není třeba to znovu pitvat.
Syn se vrátil od očního lékaře s diagnózou, jejíž název jsem nikdy předtím neslyšela. Obrátila jsem se tedy na Google. To, co jsem našla, mě vůbec nepotěšilo, a další šok mě čekal ve chvíli, kdy jsem klikla na ceník zákroků.
V některých reakcích pod svým posledním blogem o maratoncích v Praze, a vlastně i pod jedním starším, o zákazu kouření, jsem byla nařčena z netolerance.
Vím, že název tohoto blogu je necitlivý, možná i nekorektní... Ale z doby, kdy jsem pracovala na dispečinku taxislužby, jsem si proti všem zbytečným uzavírkám města vypěstovala docela slušnou averzi.
Nikdy jsem nijak zvlášť nepřemýšlela o tom, co dělat v případě, že na ulici najdu osamělé, ztracené dítě. Proto mě taky zaskočilo, když se dneska vedle mě ozvalo: Dobrý den, já jsem se ztratila.
Můj děda zemřel před téměř třiceti lety - jen o pár dnů se nedožil sametové revoluce. I když na něj často myslím, moje vzpomínky jsou čím dál tím víc mlhavější. Jedinou věc si však vybavuji jasně - jeho nádherné fotky mraků.
Před pár dny jsem napsala blog o kuřácích a uživatelích elektronických cigaret. Nemyslím, že jsem byla nějak přehnaně radikální, ovšem reakce mě zaskočily.
Když bylo zakázáno kouřit v restauracích, jako celoživotní nekuřák jsem to uvítala. Ale to jsem netušila, že za pár let se objeví další, smradlavější zlo.
Na den přesně po 100 dnech nervů, dohadování i vztekání se je auto konečně přepsáno na kupujícího. Ale za mě - každé další auto buď dojezdím do rozpadu a pak dám sešrotovat, a nebo si prodej a následující úkony ošéfuju sama.
Rozhodně se nechci dotknout nikoho skutečně nemocného. Chápu, že jsou životní situace, které člověka zlomí a pošlou až na úplné dno. Jen mám někdy pocit, že stačí se na někoho křivě podívat a on už běží na terapii.
Už více než rok využívám pro cestování po Praze vlaky. Nějaké to zpoždění už mě nemůže rozhodit, ale dneska cestou do práce jsem si připadala trochu jako v hororu, trochu jako v blázinci...
Před lety, coby máma malého kluka s krásně kulatou hlavičkou, jsem vůbec netušila nic o plagiocefalii nebo brachycefalii. To až když ze mě ten kluk udělal babičku. Ale mám pocit, že dnešní maminky těch informací také moc nemají...