Také máte doma svého teenagera? S manželem si ji občas půjčujeme od syna a snachy. Většinou ji vyzvedáváme ze školy. Zdá se, že jsme se po čase stali skutečnými experty v navigaci kolem její nové střední školy.
V pátek odpoledne jsem se velkými prostornými dveřmi vynořila z obchodu. Bylo po třetí hodině a já jsem s ulevou opouštěla pracovní ruch. S radostí jsem vykročila do slunečného odpoledne. Práce je sice fajn,
Nik se vrátil se z kasina nad ránem, ulehl do postele a okamžitě usnul. Přestože jsem byla vzhůru, odolávala jsem pokušení vylézat z postele ve čtyři ráno. Musela jsem si ale na chvíli zdřímnout,
Kasina mě nenadchla, takže co s tím? Ze švagrova nápadu, že náš předposlední den strávíme na jeho osmisedadlovém motorovém člunu, se mi udělalo špatně. Ale co jsem měla dělat?
Až s prvními slunečními paprsky jsem se odvážila otočit v posteli a pohlédnout vedle sebe. Ujistila jsem se, že jsem v noci měla halucinace. Můj první manžel se ani zázrakem nepřenesl přes oceán do Ameriky, aby si ke mně lehl,
Zdálo se mi, že jsem v Gulfportu strávila celou věčnost, ačkoliv jsme tam byli s Nikem teprve třetí den. Právě toho dne jsem se rozhodla mu sdělit, že kasino není pro mě to pravé ořechové,
Telefon, ten malý zázrak, který nám otevřel cestu ke komunikaci na velké vzdálenosti. V dětství jsem byla tímto přístrojem fascinována, bylo to takové magické spojení s tajemným světem za zdmi domu. Jako dítě jsem nechápala,
V roce 2004 jsem se na pobyt v Gulfportu psychicky i fyzicky připravila. Odjížděli jsme z domova, a já jsem si na cestu přibalila pozitivní myšlení, žádné obavy jsem si nepřipouštěla.
Celé to začalo ve městě Biloxi, které je hazardním rájem ve státě Mississippi. Toto město jsem neměla ráda předtím, než jsem tam poprvé vkročila. Nikdy jsem neměla touhu ho navštívit.
Prošvihli jste podzimní významnou událost v Georgii? To je fakt škoda! Tento festival nese jméno: Moonshine, a je to alkoholový festival bez alkoholu, protože v žádném stánku si tam alkohol nekoupíte.
Vendy se kdysi jmenovala Vendula a až do svých 45 let proplouvala životem v Čechách. Nebylo na ní nic vyjímečného až na kaskádu dlouhých světlých vlasů a dlouhých záviděníhodných nohou, jakoby stvořených k tomu,
Potichu jsem se zvedla z postele a krůček za krůčkem jsem se vydala ke dveřím. Snažila jsem se, aby pode mnou nevrzala podlaha, pokud byl někdo v kuchyni, nemohl mě slyšet.
"Každá válka je projevem selhání lidského rozumu. Začala vždy proto, že se lidé nedokázali dohodnout o hodnotách, které byly předmětem sporu, proto sáhli k fyzickému násilí." Citace z knihy: "Válka" od Oskara Krejčího.
V osudný den, kdy jsem se měla vydat na velkolepou cestu na Jirkovu narozeninovou oslavu zastrčenou v malé chatce hluboko v lesích, přede mnou stál nelehký ukol, dopravit se tam.
Byl to milostný příběh, který by rozvedený Jirka nejraději uložil do šuplíku a nikdy ho nevyprávěl. Ale já vám o tomto příběhu velké lásky ráda povyprávím.
Určitě všichni víte, že stát Georgia se nevyslovuje tak, jak se píše, ale vyslovuje se hezky: džo:dža, ano to je náš stát: džo:dža. Ale co určitě nevíte je, že i hlavní město v Georgii, Atlanta, se může vyslovovat trochu jinak.
Téměř čtrnáctiletá vnučka chodí už tři neděle do školy, a to na Junior High School. Za svůj čtrnáctiletý život už navštěvuje třetí školní budovu. Od první třídy do čtvrté, s velkým batohem na zádech, naše malá cestovatelka chodila
Brácha mi včera do telefonu vyjmenovával, co všechno musí udělat a stihnout a potom řekl: "Ve čtvrtek musíme vyzvednout mamku." Nenechala jsem se ošálit, vím, odkud musí mamku vyzvednout a hovor jsem musela přerušit.
Minulý týden v neděli, jako každou jinou neděli, jsem byla připravena začít pracovat v sedm hodin ráno. Jediné, co upoutalo mou pozornost, byla přítomnost dvou mých kolegynˇ na levé straně, kde se prodávají potraviny
Kdysi dávno, v době středoškolských vylomenin, jsme měli učitelku ruštiny, vysokou a štíhlou dámu s vlasy barvy hasičského auta. Naše učitelka milovala zvuk vlastního hlasu a náš první rok zahájila nadšeným vyprávěním o své
"Je už pozdě brečet nad rozlitým vínem," oznámil mi můj syn, že místo na festival, na který se tolik těšil, si domluvil dovolenou, a tak na festival musí zapomenout.
Koncem minulého století žila v našem městě malá a tmavovlasá upírka Ivana. Na rozdíl do svých krvelačných upířích kolegů nepotřebovala k přežití krev, ona "pouze" z lidí vysávala energii. Přestože toužila po společnosti,
Blbě. Ráno ve čtyři třicet nezazvonil budík. Ještě že máme kocourka, protože Ginger má hodiny ve své hlavičce-makovičce a chodí mne ráno budit. Pokud mi visí ruka nebo noha z postele dolů, tak do mých bezvládných končetin pinká a
Pamatuji si na modřejší oblohu a na slunce, které mne až pálelo. Pamatuji si, a proto si myslím, že na světě už není tolik krásných, radostných a slunečních dnů, jako bylo dřív. Někam zmizely, někam se odstěhovaly.
Také neradi chodíte k doktorům? A ještě k tomu, když víte, že se musíte vysvléknout donaha a doktor bude zkoumat kůži na vašem těle centimetr po centimetru, jestli se opět někde neuhnízdil zákeřný melanom.
Vlastně jsem ani nežila, jenom jsem se někam hnala, tak jako všichni. A najednou je čas. Čas zeptat se sama sebe: Kam tolik spěchám? Zeptat se i ostatních: Kam vy pospícháte, neokrádáme se náhodou o chvíle štěstí?