Jinak se to nedá nazvat. Médii rozdělený český národ se může radovat, že se médiím daří rozdělovat i národ slovenský. Ne nepodobni válečným štváčům přisolují si k novinářům i politici.
Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.
Kocour chce ven na balkón, květiny chtějí ven na záhon, i ta zasazená semínka se už probudila k životu. A v nás se celkově probouzí síla, energie... náhle máme chuť se pustit do nových věcí, třeba i voleb.
Zažil jsem poměrně drzý článek, navážející se do jistých aktivit. Cožpak, to navážení by bylo v pořádku. Horší bylo, že autor neochvějně odkazoval na důkazní fakta. Což byla ovšem speciálně z jeho strany dezinformace, jako hrom!
Zatímco vy jste dnes dočetli seriál o mé cestě do USA v r. 1991/92, já jsem se vrátil a připravuji pro vás blogy z dalšího cestování. Jako vždy mne čekalo po návratu několik věcí: jet lag, clima lag a návrat do české politiky.
Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.
Na konci měsíčního pobytu v USA na přelomu 1991/92 jsem se konečně dostal do New Yorku. Musel jsem si to tak trochu prosadit. A udělal jsem dobře. Za pár dní jsem toho zažil tolik, co před tím za měsíc. Včetně největšího trapasu.
Blížil se závěr mého měsíčního pobytu v USA, psal se leden 1992. Těsně po Novém roce. Konečně došlo i na moji cestu do New Yorku. Za čtyři dny jsem tu ovšem zažil tolik, jako před tím za měsíc.
"Není podstatné kdy, ale kam." To jsem si říkal během měsíčního pobytu v USA na přelomu roků 1991/92. A tak jsem mimo jiné zažil prodloužený víkend na Floridě. A kde že to přesně bylo?
Za měsíc pobytu v USA už člověk nasbírá dojmy. Tím spíš, že jsem tam byl na pozvání na přelomu roku 1992/92. To už člověk krátce po sametové revoluci nasbíral dojmy! Třeba jen mé objevy při procházkách Washingtonem DC.
Vánoční svátky v USA? - Návštěva pár vánočně vyzdobených míst, ale i jedna společenská událost - to jsou nezapomenutelné věci z mé cesty v prosinci 1991.
Byl první týden v prosinci 1991 a byl předvánoční čas. Můj měsíční pobyt v USA na pozvání známé úspěšně pokračoval. Na nás tehdy nezvykle brzy, ve washingtonských obchodech už naplno zářily vánoce. A nejen tam.
Prosince 1991 a moje měsíční cesta do USA. Pochopitelně: od prvního okamžiku plná zážitků, drobných i větších problémů, jako by mi chtěl Osud říct, že jiné už to nebude. I v případě rozhovoru s naší velvyslankyní v USA.
Tak jsem konečně přistál v USA! Bylo 7. prosince 1991. Imigrační kontrolou jsem prošel, známá si mne převzala na letišti a můj exkluzivní měsíční pobyt mohl začít.
Na přelomu roku 1991/92 jsem byl pozván na měsíc do USA. Moje první cesta na Západ! Že to nebyla maličkost, je nasnadě. Ale v prvé řadě bylo nutno doletět a překonat administrativní překážky v podobě imigračních úředníků.
Psal se prosinec 1991 a já jsem se chystal na svou první cestu na Západ a rovnou do USA. A hned v úvodu nastala první krize: to když mi kamarád oznámil, že je bez auta, kterým mě chtěl odvézt do Frankfurtu n. M. na letiště.
Psal se prosinec 1991. Stále jsme ještě měli růžové brýle. Já jak v osobním, tak pracovním životě. Český vekslácký kapitalismus už vystrkoval růžky. A v rámci toho veškerého optimismu jsem byl pozván na měsíc celý do USA!
Dnes už to není nic zvláštního. Ale na přelomu roků 1991-1992 to bylo unikátní. Ke všemu to byla má první cesta na Západ, rovnou do USA! A protože budu na cestách jinde, tak než se vrátím bude tady pro vás 2x týdně americký blog.
Jak víte, politice se příliš nevěnuji. Nejsou mi lhostejné ani jedna válka, ani střelci, tím méně ekonomické balíčky a jiné a jiné. Dávám předost poklidnějším tématům. Připravuji pro vás velký speciál - o mé dávné cestě do USA!
Jak v poslední době spíte? Mohl bych si občas namlouvat, že my starší a staří lidé už ten spánek nemáme tak dokonalý. Ale dotazem u svých generačně mladších známých zjišťuji, že tu “kvalitu” spánku máme v poslední době podobnou.
Sluší se poděkovat. Tedy všem mým láskám - jakkoli je to pojem obehraný. A láskami nemyslím jen ty nejbližší, ale všechny, které jsem měl a mám nějakým způsobem rád.
Vždycky se vám zdá, že na dovolené a při všem pěkném čas uplyne rychleji, než byste chtěli. Tak tomu také bylo s mojí cestou do Dillí. A až do poslední chvíle mi Osud přihrával zážitky a nepřeberné dojmy.
Tedy v Indii. Ta atmosféra byla skoro stejná, neopakovatelná a věřím, že se tam odehrála spousta ne nepodobných příběhů. Jen jejich historie je méně romantická a zřejmě spíše druhdy až dramatická. A kde že ta místa v Dillí jsou?
Jak nakupují v Indii bohatí jsem si tedy už vyzkoušel. O pár dní později pak nákup pro nižší střední třídu. Byl to opět zážitek. Toho dne bylo ale hlavní otázkou: co dělat, když vás přepadnou střevní potíže?
Můj další den v Indii, v Dillí, byl završení jednoho nákupu. Rovnou řeknu, že úspěšným. Ale cesta k němu byla poněkud krkolomná a bez menších dobrodružství se to také neobešlo.
Tedy, ehm, za následující zážitky může naše známá, Alita. Rovnou mi řekla: "Navštiv Akshardarm a další památky. Určitě si tam kup brýle a jdi do tržnic Lajpat Nagar a Chandni Chowk." Nu, některé lidi člověk musí poslouchat.