Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.
V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.
Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.
Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.
Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.
Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.
... nemusím nikoho z herců jmenovat, protože ho znají fakt všichni! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.
Seděla jsem ve vagoně, který měl velkoprostorové uspořádání. V takovém vagonu nejsou kupé, ale sedadla za sebou, nebo proti sobě. Když se přes uličku ozvala tahle hláška, prostě jsem se tam musela podívat!
Řekla bych, že chlapi se zastavují na ulici s kamarády víc než ženy. Ale když se sejdou tři ženské a jedné z nich se náhodou podaří nahodit téma, které zajímá i ostatní, kam se na ně chlapi hrabou!
Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...
Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...
... zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.
Není těžké si ji useknout. Je to rozhodnutí v setině vteřiny, ve které pochopíte, že už nemůžete udělat nic jiného, než seknout! Samozřejmě, když si ji useknete, trvá minimálně rok, než se z toho vzpamatujete, ale stojí to za to.
Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!
Eva. Moje velká kamarádka, o třináct let starší. Obě kolíňačky. Obě divadelnice. Bydlely jsme kousek od sebe. Já bydlela vedle spořitelny z jedné strany, a Eva vedle spořitelny ze strany druhé. Věděly jsme o sobě všechno. Všechno.
Někdy se to tak hezky sejde. Ráno písnička v rádiu a večer reportáž v televizi a mám blog! Aha, to je za odměnu, napadlo mě. Dneska jsem totiž byla mimoděk laskavá, ale až teď večer mi došlo, že jsem asi dotyčným udělala radost...
...což jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z Hlaváku jela k Muzeu, odkud to mám do Činoheráku co by dup, a večer, když jsem jela z dlouhé zkoušky do Kolína, jsem si uvědomila, že blb zůstane blbem i ve vlaku.
Jsou divadelní prázdniny, které mám každé léto od roku 1968, tak se nedivím, že mám po divadle absťák a čtu si divadelní vejšplechty z Činoherního klubu, kde jsem od roku 1994. A objevila jsem doslova poklady!
Tohle mi řekla během povídání o všem možném, dcera mé kamarádky. Je rozvedená a pět let žije se svojí přítelkyní. Dá se tedy předpokládat, že ví, o čem mluví. A když jsem o tom později přemýšlela, musela jsem jí dát za pravdu.
Jsou krásní! Majetní! Vzdělaní! Usmívají se, jak se na vás ještě nikdo nikdy neusmál! V tom úsměvu jste vy a láska, obdiv, něha, respekt a touha po vás. Na fotografiích kolem nich jsou kytky, děti, psi a oni. V uniformě nebo bez.
Za dva roky to bude dvacet let, co v pondělí, jako příloha denních novin, vyšel poprvé Magazín ONA DNES. Noviny jsem si koupila jako každý den ráno do vlaku a při prohlížení magazínu jsem zajásala! Byla tam povídka!!!
Budu psát o svých vrstevnicích a o nemocích, které jsou přechodné, jako například cokoli zlomeného nebo zánět čelisti, které ženu vyřadí z běžného provozu domácnosti a její chod zůstane v rukách, ale i v nohách muže.
Moje babička (1898) měla několik sester, ale nejvíc jsem znala světoběžnici pratetu Babetu, která vypadala jako panenka, ve Vídni tancovala na stole, jezdila na koni a všichni muži ji obdivovali - jak mi říkala v mých pěti letech.
V polovině padesátých let mi bylo pět let. Maminka byla se mnou a s bráškou o dva roky starším, doma. V dětském kolektivu, o kterém se říká, že je krutý, jsem tedy nebyla, ale přesto jsem si denně uvědomovala, že jsem postižená.
Protože je jdu koupit, když je potřebuju a to je mi fakt jedno, kolik stojí! - A kolik stojí máslo, co kupuješ? - Nevím. Je české, dobré a má 82% tuku.- Jarda koupil pět másel, jedno za třicet korun. - Tak to mu přeju dobrou chuť!
Jako by nestačilo, že jsme ráno zaspali a ve spěchu se oblékli tak, že jsme z toho celý den byli nesví, vona se teď i ta baba z vedlejšího baráku musí zastavit, otočit se a čumět a čumět, dokud ji nepřejdeme. Zkazí nám celý večer!
Nevím, jak to bylo v dětství u vás, když se obědvalo. Jsem ročník 1950 a odmalička jsme my, děti, věděly, že se u jídla nemluví například o tom, že jsme byly kakat a dospělí nemluví například o tom, že včera zvraceli.
Dneska mi napsala kamarádka na fcb, že ji "dostala" moje povídka. "Připomněla mi dceru. Říkala, maminko, nemám ráda, když je mezi tebou a tátou dusno, špatně to působí na mou dětskou duši a já se pak musím vožrat jak dobytek."
V sobotu, v příloze Víkend MF DNES, vyšel rozhovor s Josefem Vlčkem, hudebním publicistou a rozhlas. dramaturgem, nazvaný Útok na rockery. Josef Vlček v něm rozebírá útok komunistického režimu proti rockové hudbě, před 40 lety.