Za dva dny nás, ve stejné sestavě, hnali na znojemskou Kraví horu, ten vysoký kopec u Dyje začali někteří silně nenávidět. Důstojník si tentokráte vzal na pomoc poddůstojníky a velitele čet. Mazáci nemuseli mít na zádech zátěž. Na
Pomalu jsme s Harrym k sobě nalézali cestu. Zjistili jsme, že vysíláme na stejných vlnách a na ty samé vlny byl naladěn i Mirek Picka. Začali jsme hledat jeden druhého, i když povahové vlastnosti jsme zcela totožné neměli.
Krátce před počátkem osobního volna ohlásil poručík Hasák akci, abychom se nenudili. Přemíchání mužstva v místnostech podle seznamu jmen na nástěnce. Po jeho odchodu ze zaměstnání se organizace chopili podle svého svobodníci
"Kdo umí sekat trávu," ptal se všech svolaných bažantů u roty poručík Hasák. To by mohla být ulejvárna venku, někde mezi mladejma venkovankami, byla myšlenka vojáků prvním rokem a skoro do jednoho se hlásili, až na vojína Čiperu,
Antonín Brandl byl můj spoluhráč z Baníku Sokolov a výborné levé křídlo. Jelikož Tóny v české řeči malinko zanechával německý nádech, vyslovoval i balónek a balón s "pé," a tak dostal přezdívku Tóny Palónek. Oba jsme dostali
Se šikanou jsem se setkal poprvé v životě. Jsem vzteky bez sebe, že se musím krotit, abych někomu nenabouchal. V civilu bych neotálel, ale trestu na vojně bych se nevyhnul. Nasluhování jsem se chtěl vyhnout. Vojínu Čiperovi se
Po přísaze se i rajóny staly peklem. Chodby a schody dělat kartáčkem na zuby, záchody holýma rukama. Nevadí, nyní po přísaze už máme nárok na regulérní vycházky. Celý pluk bažantů stál na buzerplacu proti svému veliteli pluku,
Ten využili mazáci, kterým scházelo všelicos z vojenské výstroje. Tak jim v době jejich bažantství, bylo z osobní skříňky kradeno při nočním poplachu, tak oni teď si své ztráty opět doplňovali od nás bažantů. Poplach se opakoval
Na pokoji nás bylo patnáct, náš velitel pokoje, svobodník mazák Mezera, je velitelem tanku a slušný člověk. Na nejvzdálenějším štrozoku ode dveří se uvelebil vojín Lettl, myslel to s námi dobře, zápach z jeho nohou u některých
Sokolovské nádraží bylo plné rekrutů, z devadesátidevíti procent sťatých, jak zákon káže. Byl podzim 1958 a zvláštní vlak připraven k odjezdu do všech koutů Československé republiky. Rodiče pomáhali svým synům do vlaku, matky
O absolvování odborného učiliště v Liberci a prvním zaměstnání v Sokolově, kdy jsem výplaty vnucoval mamince už jsem psal. Teď příjde mé další dvouleté odloučení od rodiny vlivem zeleného sukna. Ti starší z nás to měli povinné.
Listoval jsem v nějakém divadelním časopisu s fotkami herců, najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jaký mám profil obličeje. Můj nos je zpředu normální, ale jak vlastně vypadá ze strany? Líbí se mi nosy rovné a u žen i
Celá ta sranda začala 26. července 1939 po sedmé hodině, když mě maminka konečně vypustila ze svého lůna. Už bylo na čase, i když si stěžovat nemohu - po celých těch devět měsíců bylo o stravu a střechu nad hlavou postaráno -
z této knihy. Autor narozen 26. 07. 1939 v Loučkách u Karlových Varů, hrál závodně v Sokolově a Liberci kopanou, lední hokej, volejbal, boxoval a jezdil automobilové závody do vrchu. Po skončení sportovní činnosti hrál amatérsky
Ještě na přeskáčku něco mi poslaného od Standy, kde nepíše o svých sokolovských láskách. Tento můj a dva roky starší kamarád, dokáže nejen brnkat na různé hudební nástroje, ale také na srdíčka dam různého věku. Jak následovně
Po vojně mě ulovila při jednom mém veřejném blbnutí a bavení lidstva na ulici. Byla to divadelní skupina tvořící po vzoru SEMAFORU. Vedl to Standa Tatar, učitel z Mělníku, přemístěný na Sokolovsko za trest. KOMUNISTICKOU stranou,
Posledně jsem napsal, že jsem vykopával 60 metrů hlubokou "strouhu" místo centimetrovou. Upozornil mě na to Honza až s Kanady. Prý to slyšel i u nich v Kanadě na zahradě. Teď tady umístím několik obrázků, co jsme vybudovali.
Bylo mi tehdy teprve 53. V malé vesničce mezi Domažlicemi a Plzní jsme po delším hledání po republice koupili od Pražanů domek, postavený před mnoha lety skromnými prostředky vesnickou rodinou doslova skoro jen z hlíny. Pražané ho
V roce 1966 do NSR z Československa legálně vysídlel Anton Gruber s rodinou. Boxoval za tehdy prvoligový Baník Sokolov v polotěžké váze. Byl v republice špičkou, někteří soupeři dokonce odmítli se proti němu v ringu postavit.
Horst by nejraději běžel bez snídaně, jak byl netrpělivý. Brašnu si dal na záda, jen co vylezl z postele. U postele ji měl celou noc, aby se mu prý neztratila. Celé ty roky si na ni ani nevzpomněl. Zájem jí nevěnoval, ani když mu
Ve tři ráno začali sekáči v čele s Aloisem svůj balet. Mlha ještě v šest zahalovala těch sedm mužů, kteří v obráceném V, jako formace divokých kachen při letu, krájeli těsně šikmo za sebou trávu. Anna s nůší plnou jídla a pití na
Uprostřed dvorku sedí na židli v trenýrkách Horst, každou chvíli křikne au a cuká sebou. Je střihací den. Slepice klovají na zemi do již spadlých chuchvalců vlasů. Alois se svou stařičkou mašinkou kudlá svého vnuka zrovna za ušima
Jalový Dvůr. Na hlavní silnici Loket - Karlovy Vary mají Američané závoru. Hned u silnice je hospoda s pláckem pro stoly a lavice, teď tam stojí několik džípů. Okolo nich jsou děti z vesnice, které si zvědavě prohlíží své první
Na dvůr přibíhá Fritz a s očima dokořán řve: "Lidi, jsou tady černoši..., já viděl černochy..., Amíci tu jsou..., na silnici na Vary postavili závoru..." vyndavá z úst žvýkačku, "a hele, co mi dali, prej se to menuje žvejkačka
V sednici se snídá, Anna má sepjaté ruce, oči sklopené a potichu říká: "Co nás všechno ještě čeká," zvedne hlavu ke stropu, "Pane Bože?" "Co bude z mých dětí?" zapojí se Marie." "Nechtěla jsem vám to vůbec říkat," přidá se
Palečkův domeček, před kterým stojí velká dřevěná lavice, je ohrožen. Křovisky se k němu opatrně plíží šestiletý Horst. Místy leze po čtyřech a neustále se rozhlíží do všech stran. Pak se jeho zrak zapíchne do dvířek altánku
Na hrbolaté polní cestě poskakuje bryčka, tažená nocí jedním silným koněm. Na kozlíku drží opratě Alois, k němuž se strachy tiskne jeho vnuk. V tom je malá dušička, za nimi totiž leží nebožtík belgický doktor, přikrytý dekou.
Celá skupina jde pomalu ke stavení, u jehož vchodu to začíná křičet v kočárku. Děda strčí do úst vnukovi svůj výrobek z tabáku a ten si ho, se zamozřejmostí dospělého, chce nechat zapálit od výrobce. Jedna maminčina ruka uštědří
Před hlavním stavením statku stojí babička Anna a její dcera Marie, matka Horsta. Ta ještě neví, že ve svých pětadvaceti je už podruhé válečnou vdovou. Druhá dcera Anny a Aloise, osmnáctiletá Hilda, si zrovna hraje s loveckým
Slunce a lidé už mají za sebou valnou část tohoto dne. Po dvoře statku se procházejí dvě slepice a jeden kohout, který občas vykonává svou povinnost. U mladé břízy vedle stodoly vykonávají s rozkročenýma nohama zase svou potřebu