Jaro má v našem parku tři fáze, které jsem výstižně pojmenoval: první, druhá a třetí. Toto je svědectví o první z nich. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat, Járo.
Globální kotlík zavěšený nad ohněm inkluze a diversity pomalu vytlačuje národní státy, vyrůstající ze sdíleného kulturního podhoubí. Tomuto trendu se nově přizpůsobuje i řada českých svátků s jejichž novelizací vás chci seznámit.
Když se na podzim objevily barvy na stromech, všiml jsem si, že se občas zrcadlí v našem potoce či rybníčku. Tak jsem na ně zamířil objektiv a vyšly z toho roztěkané výtvarné kreace, za které by se nemusel stydět ani Claude Monet.
Loni jsem trochu experimentoval s malířskými schopnostmi tehdy nastupující generativní AI Art. Letos, za dlouhých zimních večerů jsem si na to vzpomněl a napadlo mne podívat se, jak moc za ten rok AI pokročila. Nu, posuďte sami.
Stromy a jejich rozeklaná větvoví jsou sochařská díla. V létě to ale nepoznáte, protože přírodní majstrštyky zakrývá koruna. Jakmile ale podzim povolá svá vojska zpět do zálohy, ladná elegance dřevěných křivek vystoupí do popředí.
Začátek nového roku je tradičně příležitostí k ohlédnutí za rokem starým, takže jsem prohrábl archív a vylovil z něho pár fotografií z našeho parku, které si nenalezly cestu do některého z předchozích tématických blogů.
Roto končit! Pozor! (vejde útvarový politruk) Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Ale sám se nám na smetiště dějin nevypotácí. My mu musíme co, soudruzi? No? Nikdo? No, my mu musíme pomoci, vy hlavy hovězí!
Každý podzim je v našem parku trochu jiný. Stromy, které by loni přešminkovaly i šestnáctku před prvním rande, jsou letos pobledlé jako Rusalka. A ty, které se zprvu barevně upejpaly, se najednou utrhly z řetězu. Jak řezníkův pes.
Srnka je v našem parku jako houska na krámě. Zato setkání s jelenem si člověk musí považovat. Letos jsem ale náhodou objevil, kde se srocují: na záložním travnatém parkovišti, kterému se říká Gil's Hill, těsně před západem slunce.
O korálovém útesu se říká, že je to "dešťový prales" oceánu. Biodiversita, kterou reprezentuje je ohromující. Totéž platí i o jeho suchozemském ekvivalentu. Bohužel, oba ekologické systémy se dostávají na seznam ohrožených druhů.
Primární sezónou květů je sice jaro, ale ani léto není v našem parku z pohledu barev úplná nuda. Tady je malá fotovonička složená z příspěvků místní flory. Aneb kdo nekvete s námi, kvete proti nám.
Léto je časem zrání a ani v našem parku tomu není jinak. Zajímavé plody nabízí říše rostlinná i živočišná. Tady je malý průřez letošní nabídkou: asijské maliny, kuriózní houby a malí mývalové. Ceny jsou mírné: léto létá zdarma.
V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
V našem parku také poletuje spousta zajímavých ptáků. Tak jsem jich pár vyfotil. Sovy jsou sice nočními živočichy, ale na jaře se občas dají zastihnout i za denního světla. A za pár šupů k nim přihodím ještě pár supů. Ať nežeru.
Při procházkách naším parkem občas fotím západy slunce z vyvýšeného travnatého parkoviště zvaného Gil's Hill. Říkám jim Vlčí západy. Jednak proto, že mají zhusta barvu vlčích máků a jednak proto, že náš park se jmenuje Vlčí past.
Já to tušil, že jednou skončím v pekle. Jen jsem si představoval, že vstup bude mít z nějaké islandské sopky. Houbeles! Jeho vchod se nalézá poblíž vesničky Medkovy Kopce nedaleko Hlinska. "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate".
Po dlouhém barevném půstu zimní šedi působí návrat jarní kavalerie jako zjevení. V našem parku v tomto období kvete několik dřevin, s jejichž uměleckými kreacemi bych vás v tomto blogu rád seznámil. Matička příroda dokáže kouzlit.
V dnešním pokračování poetického cyklu "Bez básně a Hany" se nedozvíme jakou krevní skupinu mají nejraději novozélandští upíři a zda je tuna pampeliškového chmýří těžší než sbírka maturitních příkladů z matematiky.
Příroda se mění pomalu, ale jistě. Den ze dne nic nepostřehnete, ale když se na známá místa vrátíte za pár týdnů, naleznete desítky drobných změn. Tak jsem se na třech místech našeho parku devětkrát zastavil, abych je zachytil.
Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
V našem parku žijí také zvířátka, která se odborně jmenují "jelenec běloocasý", ale já jim jako správný zoo-ignorant říkám srnky a jeleni. A protože srnka je v lese jako houska na krámě, přidám pro zpestření ještě tři fotky lišek.
Doposud se česká společnost v podpoře genderové identity ztrácela kdesi na chvostu Evropské Unie - stále uvězněna v binárním modelu předchozích století. Razantní počin Fialova kabinetu nás ale staví do pozice progresívního lídra.
Od jara už nás dělí jen poslední krok. Tedy krokus, jak by řekli staří latiníci. Česky se krokus jmenuje šafrán a protože ho tady na blogu příliš často nevidím, o pár exemplářů se podělím. V našem parku je ho v této době dostatek
Časopis Forbes publikoval zhruba před týdnem zajímavý článek, ve kterém vyjmenoval deset dovedností (či schopností), které budou na pracovním trhu v roce 2030 nejžádanější. Mezi nimi mne zaujala zejména položka "kritické myšlení".
V našem parku máme samozřejmě také spoustu veverek. A přestože nejsou tak roztomilé, jako ty evropské, občas je s nimi docela legrace. Největší zábava je s Rosalindou, která žije ve stromní dutině nedaleko můstku přes potok.
O víkendu - v trochu netradičním období - začíná fotbalová liga a to je ten správný okamžik pro letmý pohled na aktuální formu všech zúčastněných týmů. Pane vrchní - jeden karetní guláš, dva autobusy do vápna a tři vejce do skla!
Nejkrásnějším hadem, který v našem parku žije, je bezesporu Eastern Copperhead. A protože je to had jedovatý (v místním jazyce "venomous"), říkám mu Venouš. Setkání s ním je poměrně vzácné, přesto jsem na něj jednou málem šlápl.
Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, nekonečný oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách...
Dalším zvířátkem našeho parku, které si zaslouží samostatný medailon je Felix the Groundhog. "Groundhog", nebo též "woodchuck", je americká varianta sviště, který ovšem na rozdíl od svých evropských kolegů žije i v nížinách.
Jedním ze znaků silných osobností je, že osobní krize, které jsou součástí života každého z nás je nezlomí, ale posílí. Pro umělce to platí dvojnásob a Ludwig van Beethoven v tomto ohledu nebyl výjimkou. Jeho dílo je toho důkazem.