my, co jsme se narodili před rokem 80? Byli jsme neskuteční hrdinové, kteří se podobají téměř hollywoodským mistrům v boji o přežití. Ale opravdu!!!! Jen se zamyslete. To je přece hotový zázrak , když pomyslíte, že :
a když na kontinent Americký, tak do letadla autora amerického, i když, budiž mi odpuštěno, tenhle autor tak úplně čistý Američan nebyl. Matka byla Němka, co v ní nalezl zalíbení voják americké armády, jjj, vy šikovní jste zajisté
jasně, že moc dobře vím o lepším způsobu jak strávit několik dnů , co dnů, stačil by jeden večer s předmětem mé touhy, projet se parníkem po Vltavě noční Prahou, popíjet šampíko a kochat se…
aby mi u nohou klečeli dva muži a čekali na každé moje slovo...........o víkendu se tak stalo a musím se přiznat, že mi to náramně lichotilo, o to víc, že přece jen nejsem v rozpuku mládí a větší kus života mám za sebou.
byly krásně hnědé, jako čokoláda, v nich jiskřičky co se smály a říkaly, pojď a vezmi si mne, pojď a já tě budu milovat tak, jako nikdo na celém světě.
Hrozná doba to byla, i když dnes, možná, zapomenuto.Já ale nezapomněla, já to tehdy měla v "přímém přenosu" a byla to hodně smutná podívaná V hlavní roli můj muž ve hře, která ke komedii měla daleko. Ale byli jsme na to dva..
Něco je ve vzduchu, možná to jaro, rozkvetlé třešně, modré nebe, slunce a nečekaně, zákeřně zezadu, přikradly se vzpomínky na jedno krásné jaro před lety.
Je to už pěkná řádka let, ještě za hluboké totality, kdy se podařil zájezd a byl úžasný. Trval 21 dnů a cílem byla Zaragoza ve Španělsku, kde se konala mezinárodní zemědělská výstava. Výstavu Agrosalon v Paříži, tu už jsme znali,
Na „americké“ Velikonoce jsem byla i trochu zvědavá, přece jen jiný kraj – jiný mrav. A opravdu byly trochu jiné, ale zase ne tak moc, protože byly Česko-americké.
Televize , je to monstrózní, obrovská a já mám s novým nastavením trochu problém. Majitel přijímače patrně jel na vlně páně Soukupově a byl naladěn na stejnou vlnovou délku, proč ne, proti gustu.. víte jak se to říká.
Jako mladá holka jsem hrávala za školu basket, ale zalíbení jsem v něm nenašla a navíc zastavila jsem se na výšce 169 cm a to je na basket málo, přešla jsem na volejbal, který šel i s mojí výškou., A tam jsem HO potkala.
Tuhle větu z úst vypustil příbuzný, se kterým jsme se jeli podívat, jestli někdo přes zimu neobýval a nevyloupil chatu, kterou kdysi v r.1937 postavil jeho otec, on ji zrenovoval a užívá dodnes.
Já si myslím, že tuhle část historie mého rodného města zná málokdo. A byl by bez toho mordu Zlín takové město, jaké je dnes? Nevím, patrně ne.Nemá to být oslava mého rodného města, jen kousek "krvavé" historie.
Bloger Pavel Vrba mi Karla Kryla připomněl a já si oživila vzpomínku na osobní setkání a objetí s tím prima chlapíkem. Bylo to v zákulisí při jeho prvním koncertu ve Sportovní hale ve Zlíně, snad koncem listopadu 89.
ne, nejsem profesionálka, jen někdy odvezu Edu, svého kamaráda z dětství, co jsme spolu bydleli ve stejné ulici, hrávali volejbal, drandili na kolech , pak studovali stejnou školu, tak toho odvezu kam potřebuje, většinou k lékaři.
Nemyslím si, že jsem natolik kompetentní, abych ten oříšek rozlouskla, to asi opravdu nejsem, ale když máte srdce na pravém místě, jde to nějak všechno lépe.
A s kým že to ta Tampa hrála? S Bostonem přece a kdo hrál za Boston? No přece Pastrňák a Krejčí, oba si připsali po dvou bodech. Krejčí gól a Pastrňák dvě asistence.A znáte Boston? Tak aspoň pár obrázků, je to krásné město......
Mám koníčky, záliby, život mě baví a fakt, že žiji sedmou dekádu svého života neznamená, že bych měla sedět v koutě se založenýma rukama a čekat na smrt.
pamatujete? Před lety to byl název jednoho zábavného pořadu v TV a já si ten název tak trochu půjčila. Ale vtipná jako Miroslav Donutil nejsem, takže to bude spíš příběh neveselý.
Já tedy ne a kolikrát už jsem si vyslechla co a jak mám udělat, zázračné rady jak na to, aby to byla tutovka.Nějak jsem neměla dost odvahy, ačkoliv jsem v podstatě docela statečná ženská, jen to zatracené seznamování, to mi nejde.
někde v kabelce mám papírové kapesníčky, otevírám a jeden jí podávám, ale je mi jasné, že jeden je málo, protože když jsem jí ten jeden podala, jako by někde uvnitř otočila slzavý kohoutek naplno a slzy se hrnuly proudem.
dokonce jsem jako malá holka chodila rok do náboženství a tím pádem i do kostela. Hezky nás doma nastrojili , poučili jak se chovat a pak jsme tři kamarádky z ulice, nastrojené, načesané, každou neděli odkráčely do kostela.