Než se do toho se svým kolegou Amosem Tverskym pořádně pustili, ekonomie byla přesvědčena, že v podstatě bohatě vystačí s matematickým aparátem, sofistikovanými vzorci a důvěrou v lidskou racionalitu.
Obecně panuje přesvědčení, že procházíme ekonomickou krizí. Dokonce i mnozí studenti na VŠE o tom často hovoří. Na to musím říct jediné: Krize vypadá skutečně jinak. Nemáme dobré časy. Ano. Ale krizi?
Studenti mi na pražské VŠE občas kladou vcelku záludné dotazy. Často jsou inspirované denním tiskem nebo úvahami na internetu. Jedním z oblíbených je: Kdy čínská ekonomika překoná svou velikostí americkou?
Sleduji diskuse o euru s jistým pobavením. Bavíme se (s mimořádnou vášní) o přijetí eura v zemi, kde přesně ten proces (přijímá eura) průběžně a dosti dynamicky probíhá bez ohledu na to, co si kdo myslí a k čemu se kdo upíná.
Samozřejmě to na Západě mnoho lidí nechce příliš slyšet, ale Čína byla v posledních dvou či dokonce třech dekádách jedním z motorů světové ekonomiky. Teď je z ní snad setrvačník. A málo stačí, aby byla brzdou.
Lidé občas mívají tendenci brát některé budoucí události jako hotovou věc, jako téměř osudově danou jistotu. Obvykle to nedělá žádné velké škody. Problém je, když jde o ekonomiku. Pak může být předpojatost problém.
Nový argentinský prezident Javier Milei zahájil asi největší ekonomický experiment od transformace postkomunistických ekonomik a od čínských reforem. A třetí největší od novozélandských reforem Rogera Douglase před čtyřiceti lety
Smrt Henryho Kissingera s konečnou platností uzavřela 20. století. Století, které bylo podobně rozporuplné, jako byl rozporuplný i sám Henry Kissinger: Nositel Nobelovy ceny míru, pro některé válečný zločinec.
Podle informace Eurostatu poklesla inflace v říjnu v eurozóně na úroveň 2,9 procenta v meziročním vyjádření. Což je tedy o hodně lepší číslo, než v jaké jsme mohli doufat při stejném srovnání my (bylo to 9,5 procenta).
Před několika týdny oslavila ekonomická věda (za tichého nezájmu médií) naprosté vítězství nad tezí, kterou by bylo možné v nadsázce nazvat Erdoganova doktrína. Ta zní (přesněji ta zněla): S inflací lze bojovat zlevňováním peněz.
Letošní růst ekonomiky je nerůst, řekl by prezident Klaus. On je to ve skutečnosti pokles – jakkoliv v pásmu, které by bylo lépe nazývat stagnací. Protože několik desetin je v tak agregovaném ukazateli, jako HDP, vlastně nula.
Summit BRICS v Johannesburgu vyvolal novou lavinu úvah o konci západní moci a nástupu nových zemí na světové kolbiště. Přesně to stejné poslouchám již 22 let od chvíle, kdy Jim O´Neill z Goldman Sachs s tím názvem přišel.
Většinu lidí to asi hodně překvapí, ale pokud by tato země škrtla najednou všechny platby občanům, které lze alespoň trochu označit za sociální dávky, schodek rozpočtu (aktuální) by se nesnížil ani o polovinu.
Nejsem klimatický alarmista. Pochybuji naopak, že za stav planety či tak zvané globální oteplování může lidská činnost. Ale letní závěje ledových krup nebudu používat jako podporu mých pochybností, protože ty nic nedokazují.
Rád bych nadšené příznivce hotovosti upozornil, že nic není zadarmo. I hotovost má náklady. Možná nejsou tak vidět, jako náklady bezhotovostních plateb. Ale když něco není očividné, neznamená to neexistenci.
Neříkám, že je úplně jedno, zda je v pololetí schodek státního rozpočtu 215 miliard nebo 271 miliard korun. Je to sakra rozdíl. Ale o budoucí české prosperitě bude rozhodovat něco jiného.
Nebojte se, řekněte si o přidání, pomůžete sobě i ekonomice. Vážně, je to tak. Výzkum společnosti PwC odhalil, že v disciplíně „chci za svoji práci více peněz“ jsou Češi nejhorší na světě. Tedy ze zkoumaných zemí.
Budu vám vyprávět pohádku o zemi, která si zvykla žít na dluh. Ta země se jmenuje Česká republika. V rámci úspor se rozhodla říkat si jenom Česko, má to méně písmenek. Ale jinak se v ní rozhazuje plnými hrstmi.
Francouzský Playboy si mne ruce. Státní tajemnice (což je ve Francii prakticky členka vlády) Marléne Schiappa vyprodala náklad 100 tisíc výtisků a zřejmě vyprodá i 60 tisíc kusů dotisku. A to jsou její fotky vskutku decentní.
Statistika je samozřejmě důležitá. Ekonomové ostatně mají rádi statistiky, bez nich by byli v mnoha směrech v koncích. A proto také vědí lépe než kdo jiný, že statistika je skutečně jenom přesný součet nepřesných čísel.
Mnozí nadávají na dotace. Jakmile se ale objeví návrhy nějakou omezit nebo nedej bože i zrušit, hned je oheň na střeše. Zajímavé je, že největší pokřik zazní z levice. Přitom je notoricky známé, že dotace přinášejí nejvíc bohatým.
Ujasněme si to. Když někdo říká, že počet státních úředníků v roce 2022 vzrostl o zhruba deset tisíc, není to pravda. Ale věta, že se zvýšil počet zaměstnanců placených z veřejných rozpočtu o deset tisíc, ta pravdivá je.
Ve dvou situacích se najisto objeví zástupy investičních poradců se svými radami. Když je inflace velmi nízká a když je inflace vysoká. Jednou radí, jak „alespoň nějak zhodnotit úspory“, po druhé jak „ochránit úspory“.
Před sto lety, 23. února 1923, se narodil Harry (Jindřich) Pollak, český inženýr a ekonom, průkopník řady inovátorských postupů ozdravení podniků, autor několika knih, který (jak charakteristické) prožil většinu života v emigraci.
Myšlenka (se kterou si zjevně pohrává vláda) omezit valorizaci důchodů a „jít s ní“ pod míru inflace vzbudila vášně. Jako každý nápad kolem důchodů. A stejně, jako odsunutí věku odchodu do důchodu na 68 let.Myšlenka (se kterou si
Jako již stokrát, tak i tentokrát vzbudila diskuse o dalším odkladu věku odchodu do důchodu vášně nevídané. Odpor veřejnosti proti zpoždění práva na penzi je obrovský a sáhnout na posvátnou krávu bude chtít odvahu.
Ještě předtím, než se pokusím vysvětlit, proč hodím svůj hlas v prvním kole prezidentské volby Jaroslavu Baštovi, něco málo k přímé prezidentské volbě. Je úsměvné, a tak trochu tragické zároveň, když dnes politici,...
Varování: Tento článek neobsahuje (ještě jednou: neobsahuje) žádná doporučení koho volit ani hodnocení jednotlivých kandidátů. Říká pouze: Pokud se chcete rozhodnout skutečně o své vlastní vůli, nečtěte žádné průzkumy preferencí.
O propadech, sníženích a poklesech životní úrovně občanů této země se píše přes třicet let. Přesně od doby, kdy toto téma přestalo být tabu a „na kriminál“. To psaní bylo někdy pravdivé, někdy to byly nesmysly.
…ale ani moc nezkazí. Je to takový malý dárek pod stromeček především pro asi 110 či 120 tisíc lidí, kteří mzdu poblíž té minimální skutečně pobírají. Nicméně jinak je to od vlády spíše gesto. Ekonomika má totiž jiné problémy.