U ženy většina mužů ráda popustí uzdu své fantazii a představuje si to, co je skryto. Představy se pak naplní, nebo ne, někdy zůstane jen u té fantazie.
Nevstoupíš dvakrát do stejné… lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka…Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.
Jste na home office, v dětském pokoji neskutečně kašle vaše dítě, měříte mu teplotu, dáváte mu zábaly, děláte s ním úkoly, zapínáte inhalační “kočku”, řešíte pracovní problémy, vyzvednutí mladšího sourozence ze školky...
Na Hradě. Davy turistů se valí od stanice tramvaje. Víkendové sluníčko a příjemné zimní klima kolem nuly přilákalo všechny věkové kategorie, jednotlivce, páry, rodiny, skupiny s průvodcem s deštníčkem i bez.
Černý byl dneska celý den. Zamračené nebe, mrholení, déšť. Jako by se stmívalo hned od rána. Původně jsem se chystala na turistický pochod z Prahy na Okoř jako loni, ale kvůli předpovědi počasí se mnou nikdo nechtěl jít...
Letos jsme se navždy rozloučili s mnoha osobnostmi, na které se nám bude hezky vzpomínat. Na Štědrý den odešla ve věku devadesáti let Lady Dermacol, paní Olga Knoblochová.
Moje devadesátiletá babička bydlí sama v domečku, ještě zastane malou zahrádku a peče cukroví pro celou rodinu, vypráví mi pán s lehce prokvetlými skráněmi, pár let před padesátkou, otec sedmileté holčičky.
Lhota, ta s nudistickou minulostí. V osmdesátkách sem začali jezdit příznivci koupání a slunění bez plavek. To bylo ale zakázané a označené jako protirežimní. Veřejná bezpečnost dělala na naháče zátahy a odvážela je v antonech.
5. prosinec mi v dětství vždycky zamotal hlavu. Ráno do školy přišla Jitka s pytlíkem bonbónů, protože podle kalendáře měla svátek, a večer k nám domů přišel v doprovodu anděla a čerta Mikuláš, co měl svátek až další den.
Chodila jsem v jednom roce, stejně jako mluvila. Přesně podle vzoru v knize „Naše dítě“ z roku 1950, jediném to rádci rodičů, kteří neměli na dosah babičku. O internetu se tehdy nikomu ani nesnilo.
Známky už dnes sbírá málokdo, málo se posílají pohledy a dopisy. Už se nesbírají ani ty pohlednice, ani céčka, jak o nich zpíval Michal David… Snad ještě ubrousky, obaly od čokolád a od balených cukříků nebo kartičky.
Ženy, hlavně ženy, muži přece nestárnou, a o ostatních pohlavích nic nevím, se bojí padesátky. Čtyřicítky ne, to je prý nová třicítka, a té se snad nebojí nikdo. I když… Kdo říkal „Nevěř nikomu nad třicet“?
Vilu jsem znala od dětství. Jezdívali jsme do Čelákovic na návštěvu za maminčinou kamarádkou. S tetou Ivankou a jejími dvěma dětmi jsme chodili na procházku do parku, kde stála tahle zvláštní budova.
Státní svátek, podvečerní koncert vokálního kvintetu na historickém náměstí, na dlažbě z „kočičích hlav“ stojí řady kovových sedaček, téměř všechna místa jsou obsazená, na křesílkách sedí dospělí i děti.