Byla by to historka okresního formátu, jak říkávali pánové Š+G, jenže tahle pojednává o povrchnosti těch, jejichž úkolem je informovat širokou veřejnost.
„Samozřejmě jako rozpočtové odpovědný občan vím, jak se legálně vyhnout nástupu do vězení a ušetřit tak českým daňovým poplatníkům náklady za můj pobyt ve věznici s ostrahou. Bohužel tento způsob je opravdu až příliš definitivní.
„Když vás někdo záměrně a bůhví z jakých malicherných příčin připraví o vaši svobodu, zbývá už jenom smrt. Je lépe čestně a svobodně zemřít, než existovat jako otrok. Nejhorším druhem otroctví je totiž otroctví dobrovolné.“
Na výročí upálení Mistra Jana Husa máme pracovní volno, o Janu Palachovi se s blížícím padesátým výročím jeho smrti hojně píše, o filmech nemluvě, zatímco Jan Zajíc zůstává spíše regionálním hrdinou.
To bylo tak. Pražák si vyjel do nejmenované vesnické hospody a nevítali ho před ní hostesky s chlebem a solí. A uvnitř ho čekala celá další řada příkoří.
V prosinci se hojně vzpomínalo na umělcovy nedožité 80. narozeniny, za pár dnů uplyne dvanáct let od jeho sebevraždy. Jak vidno, sláva, úspěch a ani finance neznamenají v celkovém součtu nic.
Máme v Praze nové vedení, které nám, nýmandům, umožnilo skvělý spektákl v podobě ohňostroje. Hlavouni nešetřili, na rozdíl od předchůdců přihodili pár set tisíc navíc.
Drtivá většina národa se dojímá nad sedmým výročím úmrtí Václava Havla, někteří jej zase označují za vlastizrádce. Nikdo z nich však nepřipomene, že bývalý prezident zemřel v naprostém osamění.
Citace z Kodexu blogera: Na titulní stranu nepatří také články týkající se provozu blogu; tyto články patří do rubriky Hyde park. Výjimku tvoří články, které mají širší přesah zajímavý i pro čtenáře-neblogery.
Ve větším počtu se sejdou jen občas a za vyhovujícího počasí, nejraději na Václaváku. Tam za úderů bubnů skandují předříkávaná hesla, což připomíná totalitní První máj
Zdá se, že k problematice bratří Mašínů bylo již vše řečeno a prodiskutováno, tudíž není co dodat. Jenže právě 17. listopadu letošního roku se objevil filmový dokument, který na jejich činnost pohlíží z hlediska jejich obětí.
Ztvárnil téměř padesát filmových rolí, zahrál si v televizních seriálech i reklamách. Jako režisér natočil úspěšnou inscenaci podle námětu Miroslava Horníčka, která se dodnes v ČT opakuje.
Musím předem přiznat, následující rozhovor jsem dlouho zvažoval. Pak jsem si řekl, že přece žijeme v demokracii a žádné téma by nemělo být tabu. Věřím ve velkorysost zdejších adminů, zvláště P. Bangy, že tento text zde ponechají.
Něco je špatně. Podle textů zdejších blogerů zradil Jarek Nohavica náš národ přijetím ruské medaile 50 na 50, podle diskuzních příspěvků kavárenské úderky dokonce na 90 %.
Lída Baarová, Adina Mandlová či Vlasta Burian. Rozdávali radost a naději v době pro národ velmi kruté. Ti, co se roky schovávali v zákoutí a drželi hubu a krok, jim to posléze spočítali a začali na ně pořádat štvanice.
Psal se podzim roku 1938, Němci zabrali naše pohraničí. Masaryk byl po smrti, prezident Beneš vzal kramle a lůza hledala viníka za nastalou mizérii. Našla ho v osobě Karla Čapka.
„Kdybys mi posílala balík, tak jako obvykle: šťávy v prášku, citróny, plátkový sýr, doutníky, trochu inst. kakaa apod.“ Tolik citace z dopisu Václava Havla manželce Olze.
Otevřeně si přiznejme, že bohužel žijeme ve virtuálním světě a ten skutečný jaksi nevnímáme. Což ovšem neznamená, že někteří „virtualistové“ by vám s chutí udělali to nejhorší.
Tak toto mi napsal bloger-terapeut Jan Jílek a pokračoval: „Docela chápu, že jste miloval socialismus, nic lepšího jste si neuměl představit a dodnes vám to vydrželo.“
Naplivat na památku našich předků, že se nebránili a nenechali zničit náš národ, který byl obklopen ze všech stran nepřáteli, to kavárníkům jde. Jsou stateční i dnes, třeba před sněmovnou házejí petlahve na premiéra.
Prolog: Řidič autobusu, který vezl cestující z Benešova do Prahy, si uvnitř vozu nalepil samolepku propagující SPD. Dopravce, kterému autobus patří, ji po upozornění iDnes hned nechal odstranit.
Použil jsem část titulku z hlavní stránky iDnes. Prezidenta v Přerově vítalo zhruba čtyři sta lidí, 7 (slovy sedm) z nich proti jeho návštěvě protestovalo. Ten titulek je novinařina?!
Použil jsem titulek z hlavní stránky iDnes. Prezidenta v Přerově vítalo zhruba čtyři sta lidí, 7 (slovy sedm) z nich proti jeho návštěvě protestovalo. Tohle je novinařina?!
Sebekriticky musím přiznat, že jsem proti normalizačnímu režimu nikdy aktivně nebojoval. Na rozdíl od mého kamaráda, který za chvilkovou demonstraci proti ruské okupaci dostal třicet měsíců nepodmíněně.
Tak tenhle blog je na hraně, což si plně uvědomuji a je jen věcí adminů, zda ho nechají na hlavní stránce. Pokud ne, je to jejich plné právo a já se s tím smířím
Rok 1985, , květen, čtyřicáté výročí osvobození vlasti. Sedím v pražské hospodě U Jelínků, proti mně vousatý povědomý typ. Hned mi navrhl tykání. Jo, byl to bohém Walda Matuška.
Národní umělec Miloš Kopecký odmítal číst knihy o národním umělci Janu Werichovi (a že jich vyšla za všech režimů spousta), neb z jeho hlediska byly nadnesené.
Podle novodobých (zhruba tak pětadvacetiletých) „historiků“ to bylo takto: Obchody prázdné, chyběly banány a toaletní papír, v každé hospodě seděl fízl a čekal, až pronesete protistátní poznámku, aby vás následně zatkl.
Zatímco se tady na blogu rozmohlo psaní o tom, jak kdo prožil srpen 1968 a jak se choval statečně, přináším příběh o sedm let pozdější. A je o skutečném hrdinství!
Soudržnost našeho národa jsem zažil jen dvakrát. V roce 1968 (před i po srpnem), pak v listopadu 1989. V prvém případě mi bylo necelých dvanáct let, věk v tom druhém si lehce spočítáte sami.