Otevřel jsem plechový kufřík při pořádání pozůstalosti svého bratra, který nedávno zemřel. Byla to sada nástrčkových GOLA klíčů. Představuje jednu z největších krádeží českého technického talentu a patentu. A není první.
Je dost skličující dospívat k myšlence, že naší nemladé generaci, včetně těch o něco mladších, stále s velkým potenciálem, dosud nejúspěšnější v lidské historii, se bude odcházet z toho světa hořce.
Jsou tři stupně nejhloupejších řídících sborů v Evropě. Číslo 3 zaujímá česká vláda, č. 2 vedení EU a č. 1 disciplinární komise Evropské fotbalové unie (UEFA).
Zdá se mi celkem legrační, že Piráti a svým způsobem i Starostové (STAN) vybírají v konkurzních řízeních své nové budoucí ministry pro jednotlivé rezorty. Je to pečlivé a chvályhodné.
Zaznamenal jsem nemálo textů o Petru Klellnerovi. Adoračních i deklasujících. Patřím mezi zastánce myšlenky, že odešel největší český mozek. A ještě hodně o něm uslyšíme.
Odvážit se veřejně popsat, co znamenal šestapadesátiletý český podnikatel Petr Kellner, jenž v neděli zahynul ve zříceném vrtulníku na Aljašce, pro českou ekonomiku, politické zákulisí a celkové společenské klima, je velká výzva.
Asi to na první pohled tak nevypadá. Ale zápas odvety osmifinále fotbalové Evropské ligy Glasgow Rangers – Slavia Praha (0:2) zřejmě vstoupí do dějin jako „hi-tech“ nejpopulárnějšího světového sportu.
Můj předvánoční blog nebude moudrý. Nebude chytrý. Patrně nezajímavý, třeba i zaslouženě nečtený. Rok 2020 si zaslouží, aby krátký byl. Nebude dávat naději. Stát a jeho občané jsou v biologické válce s pandemickým nepřítelem.
Všechny vážné společenské kolize, nechť už jsou vyvolány válkami, pandemiemi, konflikty společenských hodnot, ekonomickými krizemi či ekologickými hrozbami a podobně, jsou vlastně objevné. Provází je tzv. Dunnig-Krugerův efekt.
Nechal jsem si pár dnů odstup, než jsem se odvážil napsat tento blog na účet biografické knihy autora Jana Nováka s titulem KUNDERA Český život i doba. Ovládl mne díky ní hluboký smutek neútěšnosti „nesnesitelné lehkosti bytí."
Máme plné hlavy koronavirové apokalypsy a velmi toužíme co nejdříve opět žít normálně beze strachu. Mám na to samoléčbu, že žiju jako dřív a pořád vnímám věci stejně jako předtím. Historii, současnost, hlavně antropologicky.
Český koronavirus, resp. české prostředí tohoto chřipkového nemocnění, je vlastně co? Zatím jako pohřeb bez nebožtíků, avšak koncipovaný jako show Česko hledá SuperStar. Denně online. Před kamerami televizí je každý den nával.
Rovnal jsem trochu knihovnu a vzal jsem do ruky obrazovou knihu o Rolling Stones, kterou jsem v roce 2017 redigoval. Napadlo mne srovnání 60. a 70. let, co znamenaly pro lidi, ve srovnání s lety 2000 až 2020.
Vyznávám blogy založené na faktech a dobrém analytickém úsudku. Nikoliv na pindech o pocitech a dohadech. Teď je to Krym, od jehož anexe Ruskem na úkor Ukrajiny uběhne zakrátko šest let.
Klimatická krize, klimakterium a jmenování norské viceadmirálky do Vojenského výboru NATO jsou na první pohled nesouvisející témata. Myslím si něco jiného.
Byl jsem nečekaně příjemně – byť to zní paradoxně – překvapen průběhem nové společensko-politické kauzy, týkající se kandidatury Heleny Válkové na post ombudsmanky po paní Šabatové.
Když byl íránský generál Kásim Sulejmání zabit 3. ledna u letiště v Bagdádu raketou z amerického dronu, připadlo mi vhodnější využít svého práva častěji mlčet a nepronášet své veřejné soudy na rozdíl od dřívějška.
Po úterním útoku na neozbrojené lidi v ostravské nemocnici jsem den krotil svou nutkavost něco říct. Nechal jsem plynout emoce, názory, informace, bylo to poučné. Myslím si teď: dejme normálním lidem větší šanci se bránit.
Nejen Češi (a s nimi i Slováci) si letos připomínají velká výročí, související s činy politiků. Patří mezi ně i Finové, byť české a finské dějiny mají zdánlivě málo společného.
Nejen Češi (a s nimi i Slováci) si letos připomínají velká výročí, související s činy politiků. Patří mezi ně i Finové, byť české a finské dějiny mají zdánlivě málo společného.
Euforický oder oslav 30. výročí 17. listopadu 1989, ovanutí svobodou a demokracií, ještě ani nedozněl. Ale už se do něj zase vetřel komunistický puch bagatelizace úcty k obětem, které touhu po svobodě fyzicky nepřežily.
Mám pocit, že aspoň na nějakou přechodnou dobu nastal v české společnosti stav revovulace. To je situace, v níž nastává ovulace revoluce. Jsem autorem tohoto termínu.
Rozproudila se soutěž, kdo napíše poutavější, hrdinštější či dojímavější blog k 30. výročí sametové revoluce. Nemíním se do ní zapojit. Spíš mě zajímá, jestli se z Čechů stali v průběhu těch tří dekád lepší lidé.
Vždy jsem se hodně zabýval historií Československa a České republiky. Moc mě to baví. Vždycky mi velmi vadil případ úmrtí ministra zahraničních věcí Československé republiky Jana Masaryka, syna T. G. Masaryka.
Mám téměř denně před očima desítky mentálně postižených dětí. Dříve jsem se jim profesně, charitativně či jakkoliv jinak speciálně nevěnoval. Jsem jen pouhý divák, jemuž je fyzicky velmi špatně. Budu učitelsky poněkud kverulantní.
Nechal jsem si týden „vykysat“ ty cancy, jak je ohrožena nezávislost a kvalita produkce televize TV Nova tím, když ji (a celou skupinu CME) kupuje český velkomiliardář Petr Kellner pro svou skupinu PPF. Hezky se to vyrýsovalo.
Od jednoho starého přítele ze slovenských médií, s nímž se znám už od 70. let, jsem před několika dny dostal disk se záznamy telefonické komunikace slovenského podnikatele Mariána Kočnera.
To už se musí sakra něco stát, abych za poslední čtyři roky sedl a napsal blog, byť jsem v tomto směru býval kdysi velmi pilný. A stalo se. Zemřel Karel Gott.