Když jsem jela uprostřed týdne do práce, pípla mi smska od R., v níž bylo kusé sdělení, že v důsledku neplnění školních povinností starších dětí jim až do jejího návratu má být zakázána veškerá elektronika.
Před časem jsem nastoupila jako vychovatelka v jednom dětském domově. Už při prvním setkání s vedením jsem si vyslechla informace, které byly varovné, ale v co se to celé nakonec vyvrbí, by mě nenapadlo ani v nejhorší fantazii.
Mám doma téměř 15-tiletého psího seniora. Jedná se o plemeno shiba-inu, o jehož lumpárnách už jsem pár článků napsala. Naštěstí všechny měly šťastný konec. Tohle bude ale trošku jiné povídání.
Stačí k tomu pouhá skutečnost, aby se potencionální voliči Petra Pavla nechali ukonejšit průzkumy, které vykřikují do světa, že to má generál ve výslužbě v podstatě v kapse.
Hřebenovka Malé Fatry vede sympaticky přes nejvyšší a nejlíbivější vrcholy, lákající na dechberoucí výhledy na fatranské i tatranské hory. Trasa, kterou jsem si zvolila já, měla zhruba 40 km s převýšením okolo 3 000 m.
Shiba - inu, japonský národní poklad. O tom, jak se žije s tímto specifickým plemenem už jsem se jednou rozepsala. Ale tohle bude trochu jiné povídání.
Pokoj v albergue ve Ferreira jsem sdílela se dvěma Španělkami, které jsem svým pozdravem v zatemnělé místnosti vyděsila k smrti, když se kolem deváté vrátily. Absolutně totiž nečekaly, že by jim přibyl ještě jeden spolunocležník.
Z albergue bylo nutné vypadnout do osmé hodiny, takže jsem vyrážela do ranního chladu ještě za úplné tmy. Ušla jsem ale jen pár desítek metrů na náměstí, kde jsem vplula do jedné z mnoha kaváren na snídani.
Ty první tři, čtyři dny jsem byla vážně v pokušení se na to vykašlat. Nedostatek spánku a čím dál víc náročnější horský terén plus další laskominy mne přemáhaly a říkala jsem si, proč já vůl pořád podnikám takové věci.
Na pouť do Santiaga vyráží ročně statisíce lidí. Absolvovat Camino, (jak se stezkám také říká výrazem přejatým že španělštiny), můžete po různých trasách, o rozdílné délce i náročnosti, a to buď pěšmo, na koni nebo na kole.
Nějakou dobu už dojíždím do práce z Prahy do Berouna příměstským autobusem, který pendluje mezi Novými Butovicemi a Zdicemi. Když není zacpaná dálnice, zvládne mne z Prahy dopravit skoro až před mé pracoviště během 25 minut.
Nejsem prozatím očkovaná ani jednou dávkou proti covidu-19, což asi vyplývá už z nadpisu. Vnímám čím dál víc, jak se společnost u nás polarizuje a nůžky nepochopení mezi naočkovanými a nenaočkovanými se stále více rozevírají.
Čekání na rozednění bylo nekonečně dlouhé. Ze spacáku se vybalím celá otlačená a vyčerpaná po bezesné noci, zhltnu pár sušenek místo snídaně a rychle se sbalím. Pak se vydám zpátky na most vedoucí do centra města.
Původní záměr byl "klasický." Jít z Porta do Santiaga de Compostely, cíle mnoha poutníků, kteří některou ze svatojakubských stezek procházejí v hojném počtu rok co rok. Jenže se sešlo víc věcí, které mi můj plán zkomplikovaly.
Sedí naproti mě a i vzdor jeho respirátoru, který má ukázkově nasazený tuším, že se pokouší o úsměv. Neupřímnost této snahy ale prozrazují oči, které zůstávají chladné. Jsou prázdné jak čočky od fotoaparátu.
Od tohoto pondělí začne platit pracovní povinnost pro studenty zdravotnických i některých nezdravotnických oborů ohledně nasazení v přetížených nemocnicích.
Už nějakou chvíli je Česká republika držitelem titulu, o který u nás nikdo nestojí. Jsme zemí s nejvyšším počtem nově nakažených v přepočtu na sto tisíc obyvatel (počítá se vždy za poslední dva týdny) v celé Evropské unii.
Před týdnem a něco vyslovila Poslanecká sněmovna jasné NE vládnímu návrhu na další prodloužení nekonečného nouzového stavu, během kterého Babišův kabinet prakticky nic nevyprodukoval.
Řekl před pár hodinami při krátkém rozhovoru primář Interního oddělení jedné z nejpřetíženějších nemocnic u nás - Nemocnice Sokolov - Mudr. Martin Straka.
Koronavirová krize a opatření včetně karantény silně ovlivňují naši psychiku. Sociální izolace, strach z nákazy, ztráta zaměstnání a s tím spojeného statusu a finančního zabezpečení jsou jevy, které jdou s pandemií ruku v ruce.
Poslední tisková konference ministra zdravotnictví byla hodně zvláštní. Začala téměř o půl hodiny později, než bylo avizováno a netrvala ani deset minut. A obyvatelé České republiky se z ní absolutně nic nedozvěděli.
Zmínění autoři - oba studenti oboru marketing na vysoké škole, se rozhodli vytvořit kampaň na sociálních sítích, v níž chtěli s pomocí odborníků na epidemiologii vyvrátit některé dezinformace, týkající se očkování proti covidu.
Hned na úvod musím přiznat, že jsem nikdy neměla v plánu psát o politice ani politicích. Jednoduše proto, že mě to nebaví a myslím si, že politice se věnuje spousta blogerů i jiných autorů, takže dalšího netřeba.
Původně jsem přes vánoční svátky plánovala projít nejkratší poutní trasu do Santiaga de Compostely - Camino Inglés. Pohodovou krátkou pouť, která pro mne představovala symbolickou tečku za předešlými dvěma roky.
Parťapka, drndík, ťapací, shibáková, třeštiprdlo. Ale taky haj-l, parchant, krypl, kretén a obdobné šťavňaté tituly, mající jediný cíl-aspoň trochu ulevit zoufalému páníčkovi, když nevěřícně sleduje vzdalující se ocas jeho psa.
Když mě po 12-ti dnech po psychologických testech propustili z psychiatrické kliniky, byla jsem sice "na svobodě", ale jak mi po návratu domů došlo, jen jsem se vrátila nazpět do svého starého domácího vězení.