Kde se bere v některých lidech ta drzost tvrdit, že učňovské obory nemají budoucnost? Kdo z těch, kteří se tak hlasitě otírají o prospěšnost a životaschopnost učňovských oborů nikdy nepotřeboval poctivého a pracovitého řemeslníka?
V rakouské horské vesnici obklopené horami se zbytky sněhu mne během blížícího se večera napadá, zdali dnešní děti budou umět v klidu a se skutečným porozuměním číst delší text.
Na téma důležitosti základů vzdělávání, na téma potřebného ukotvení, vytvoření návyků a životní nezbytnosti na sobě pracovat již bylo řečeno a napsáno mnohé, že zdánlivě není co dodat. Jenže téma se vrací jako bumerang stále zpět.
Nechci nosit dříví do lesa, ale ráno na mne z internetu vyskočila další moudrost o škodlivosti domácích úkolů, tož pero píše samo a já jdu opět s kůží na trh…
Představte si, že jste byl jmenován třeba ministrem financí. Pro mnohé krásná představa, postavení, úřad, limuzína, a hlavně – to už se nestane každému...
Česká vzdělávací politika tluče v oblasti kurikula už dlouho na zavřené dveře. Dosud se totiž šňůře ministrů školství nepodařilo najít klíč ke dveřím a už vůbec ne k srdcím našich učitelů a ředitelů škol.
Jak banální se může zdát dávný požadavek, aby se dítě naučilo správně číst a psát. Přitom zrovna tyto dvě podle mne nenahraditelné dovednosti bývají často zlehčovány a lidé jsou přesvědčováni, že existují méně namáhavé cesty.
Uvědomil jsem si dnes v noci, že jsem před pár týdny slíbil napsat o autentické pedagogice a přiblížit naše pojetí vzdělávání. Nenapadlo mne tehdy, v jaké době budu blog psát...
Pan ministr pronesl před několika dny veliké moudro: „Nechci, aby maturitní zkouška byla rituálem, to je dávno překonáno.“ Tož tak na světě, chce se mi opět říci. Proč je to mnohem větší hloupost, než se na první pohled zdá?
Společnost pro předškolní výchovu zve každý rok na přednášku doktora Františka Koukolíka, aula bývá vždy přeplněná. Jednou se jej jeden posluchač ptal, co je pro něho ve výchově zásadní. Odpověď mnohé šokovala: Hůl v koutě…“
Stále to vidím okolo sebe – chybí nám nadhled. Autentická, obyčejná, stále vzácnější kombinace moudrosti se zralostí umožňující, aby člověk posuzoval věci a ostatní lidi bez emocí, plasticky – zkrátka s nadhledem.
Před více než deseti lety jsem jen tak mimochodem před kolegy ze školy vypustil z úst, že navrhnu dávat doktorský titul dětem zároveň s rodným listem a odstraníme tak mnohé neurastenické body vzdělávací politiky.
Říkáme si, jak je možné, že tehdy nikdo nereagoval, nepostavil se zlu, když ještě bylo slabé. Historie se opakuje a nedá mi o tom nepřemýšlet právě na začátku přicházejícího roku.
Zase přicházejí Vánoce. Po roce, ve stejnou dobu a přitom zase o něco dříve, než bych čekal – každý rok se zdá o něco kratší, než ten předchozí. To už k životu patří a člověk tomu nevěří, když je malý.
Počet žáků, kteří se dostávají za hranu psychických problémů, povážlivě narůstá nejen v souvislosti s COVIDEM (co všechno za něj ještě schováme). Mluvíme o nedostatku psychologů či terapeutů. Jenže – pomůže symptomatická léčba?
Od napsání klasického sociologického díla Gustave Le Bona Psychologie davu uplynulo hodně přes jedno století a já mám pocit, že mnohé uvedené myšlenky korespondují se současným světem.
Zase se mi poslední dobou spojují události ve vysoké politice se vzděláváním. Není divu, jsou to povýtce spojené nádoby a jedna oblast velice často ovlivňuje druhou.
Který politik nemluví před volbami o odbřemenění ředitelů, jakoby neexistoval. Školství je populární volební téma, ale po volbách se po slibech zavře voda...