Tak jsem se během covidové pandemie zase ochytřila o další termín - adiktologická poradna. Nikdy jsem neuvažovala o využití těchto služeb, ale při shlédnutí posledních zpráv jsem pochopila, že už je možná načase
Zachránit se za cenu popření sebe sama anebo umřít v pravdě? Dává to ještě dneska smysl? Ano, dává! Každý národ, který si váží své svobody, si připomíná své mrtvé!
Někdy nad něčím nebo nad někým ohrnujeme nos a vůbec si neuvědomujeme, že to i nám zvoní hrana a že my sami se topíme v tom samém marasmu. Tak bůh s námi se všemi!
Asi nejsem sama, kdo usilovně přemýšlí nad tím, co nás to postihlo a proč. Jestli to náhodou není varování našemu plemeni, že se tu už roztahujeme přespříliš. A jaká bude naše odpověď? Vezmeme rozum do hrsti?
Doba koronavirová přináší spoustu problémů a těžkostí, mezi ty méně závažné patří přerostlé hřívy obyvatelstva. Naše rodina na to vyzrála, ovšem až na slabší kusy...
Nejsme sami, plácáme se v tom napříč kontinenty. Jen ta rána bývají někdy dost trudná. Avšak když si jeden pěkně popovídá sám se sebou, může se nakonec i zasmát.
Nikdy mě čistě ženské sedánky nelákaly. Společnost bez mužů? Nic pro mě! A najednou jsem se ocitla na dámské sešlosti a bylo to skvělé. Zejména proto, že dámy pozvaly Pavlu Gomba. A pak se děly věci!
Školství není jenom věc učitelů a nejde jenom o platy. Jde o nás všechny, o budoucnost naší země. Všechny by nás to mělo zajímat, rodiče, prarodiče, ale i bezdětné. Jenže moc nezajímá.
Pěkně jsme si pobyt v Montrealu užili. Pohostinné město plné restaurací, barů, všude v ulicích rozjaření lidé, kteří ještě užívají poslední záchvěvy léta než udeří dlouhá krutá zima. Ne všude ve světě však vládne taková pohoda.
Stal se zločin! Zrušili vepřín! Sice je to už trochu dýl, celá aféra malinko vyčpěla a produkce vepřového je uspokojivá, leč s čísly lze kouzlit A ti dávno mrtví? Koho ještě dnes zajímají? Avšak ty klesající preference!.
Paní Eva Urbanová, jedna z našich nejznámějších operních div, poskytla Seznamu poměrně obsáhlý rozhovor. Má prý velkou starost o "českou věc" v Národním divadle. Co taková česká věc vlastně obnáší, jsme se však nedozvěděli.
To je pořád: "Dej mi tu lopatku!" "Nedám!" "Dej ji sem! Jestli mi jí nedáš, tak s tebou nebudu kamarádit a Evička taky ne!" Jenže Evička klidně s uzurpátorem kamarádí. Je to k vzteku, je to k breku. Nepřipomíná vám to něco?
Agrofert, dotace, EU, vláda, opozice, demonstrace. Zase to vře, ale lidské osudy plynou dál, někdy docela tiše a smutně, protože správci země jsou zaměstnáni jjnšími problémy, než má nějaký Vojta...
Je to všechno tak prosté, jednoduché a opravdové. Stačí stan, sobí kůže, oheň, prastará melodie a najednou tenká slupka civilizace sklouzne a jeden do toho ohně civí a civí...
Je pravda, že v Norsku je v zimě dost tma, mrzne až praští, sněží, dují větry, jeden s přírodou bojuje po celý boží den. Ale pak přijde večer, prostře se stůl, zapálí svíčky, přijdou hosté a báječná hostina může začít.
Konečně jsme se tam dostali! Cesta poněkud dobrodružná, ale stála za to. Chata na ostrově je splněný sen každého zálesáka. Venku mrzne až praští, vevnitř to praská ve starých kamnech, na nich pánev se pstruhy. Co víc si přát?
Jet někam v zimě na severu rozhodně není tak jednoduché jako u nás. To si musíte dát do auta spacák, horkou vodu v termosce a pár sušenek, nejlépe s čokoládou. Protože tady nikdy nevíte, co vás může cestou potkat.
Je to podivuhodná země, tohle Norsko. Tak vzdálená, ale najednou tak blízká. To když se podaří potkat tak úžasné lidi, jako se to, díky Arvemu a Dagmar, podařilo nám.
nikoho nezabije, zejména když nám může leccos osvětlit. Navíc, norské dějiny, zejména vikingské období se čtou stejně dobře jako všechny ty báječné skandinávské detektivky. Vřele doporučuji!
Nikdy jsme v Norsku v zimě nebyli a díky naším přátelům se nám to poštěstilo. Tři neděle za polárním kruhem! Pohádka! Pohádka? Ano a se vším všudy. Za všechno se tady platí, milí moji Středoevropané, život je tu totiž dost drsný!
Ani se mi ten perex nechce psát. Taky o čem? Jak je to smutné, když se loučí matka s dcerou a babička s vnuky a nevědí, kdy se zase uvidí? A otec je na tom stejně? A já, kdy se tam vrátím já?
Hlavní město a jeden by mohl mít pocit, že se nemůže nic stát, budeme se procházet po ulicích a muzeích, popřípadě obchodech. Ovšem to by ten jeden nesměl být takový popleta jako já...
Je konečně krásný klidný den a já se od rána zapřísahám, že budu v Liberville sedět na zadku a už se od moře ani nehnu.Jenže člověk míní, pánbůh mění...